Nataša neodpověděla a šla si přečíst dopis kněžny Marji do svého pokoje. Kněžna Marja psala, že je zoufalá z nedorozumění, k němuž mezi nimi došlo. Ať už jsou city jejího otce jakékoli, psala, prosí Natašu, aby uvěřila, že ji nemůže nemilovat, už proto, že si ji vybral její bratr, pro jehož štěstí je ochotna všechno obětovat. „Ostatně,“ psala, „nemyslete si, že by můj otec byl proti vám za- ujatý. Je to nemocný a starý člověk, jehož je třeba omluvit; je dobrý a velkomyslný a bude milovat tu, s níž bude jeho syn šťastný.“ Dále kněžna Marja prosila, aby Nataša stanovila dobu, kdy by se s ní mohla opět setkat. Když Nataša dopis dočetla, usedla k psacímu stolu, aby napsala odpověď. „Chère princese,“ i napsala rychle, mechanicky a zastavila se. Co mohla dál psát po tom, co se stalo včera? Ano, ano, to vše bylo, teď je všechno už docela jiné, uvažovala nad načatým dopi- sem. Musím mu vrátit slovo? Opravdu musím? Ale to je strašné… A aby se těch strašných myšlenek zbavila, šla za Soňou a začala s ní prohlížet vzory. Po obědě odešla do svého pokoje a znovu sáhla po dopisu kněžny Marji. Je možné, že by byl všemu konec? ptala se sama sebe. Je možné, že by se to vše událo tak rychle a zničilo všechno, co bylo předtím? S veškerou dřívější silou vzpomínala na svou lásku ke kní- žeti Andreji – a přitom cítila, že miluje Kuragina. Živě si předsta- vovala samu sebe jako ženu knížete Andreje, představovala si ve snech tolikrát opakovaný obraz jejich společného štěstí, a přitom, planouc vzrušením, si představovala všechny podrobnosti svého včerejšího setkání s Anatolem. A proč by to nemohlo být obojí najednou? říkala si chvílemi v úplném zmatku. Jen tak bych byla docela šťastná, a zatím si musím vybrat, ačkoli nemohu být šťastná ani bez jednoho z nich. Je docela jedno, řeknu-li to, co se přihodilo, knížeti Andreji, nebo to před ním zatajím – obojí je stejně nemožné. A s tím druhým ještě nic není pokažené. Ale což je možné rozloučit se navždy s tím štěstím, jež mi přinášela láska knížete Andreje a jímž jsem žila tak dlouho?
„Slečno,“ zašeptala s tajemnou tváří služka, jež vešla do pokoje. „Nějaký člověk mi poručil, abych vám tohle odevzdala.“ Podala jí dopis. „Jenom vás proboha prosím…,“ dodávala ještě, když už Na- taša bezmyšlenkovitě, mechanickým pohybem zlomila pečeť a za- čala číst milostný dopis od Anatola, nerozumějíc ani slovu, ale chá- pajíc jedno – že je to dopis od něho, od člověka, jehož miluje. Ano, miluje ho, jak jinak by se bylo mohlo stát, co se stalo? Což by jinak mohla držet v ruce milostný dopis od něho? Třesoucíma se rukama držela Nataša ten vášnivý milostný list, který Anatolovi napsal Dolochov, a když ho četla, nacházela v něm ohlas všeho toho, co, jak se domnívala, cítila i ona.
i Drahá kněžno.
854
855
Made with FlippingBook - Online magazine maker