„Ale Natašo, cožpak s tamtím vším je konec?“ Nataša se na ni dívala velkýma otevřenýma očima, jako by ne- chápala, nač se ptá. „Vracíš tedy knížeti Andreji slovo?“ zeptala Soňa znovu. „Ach, ty ničemu nerozumíš, nemluv hlouposti a poslouchej,“ rozzlobila se náhle Nataša. „Ne, já tomu nemůžu uvěřit,“ opakovala Soňa. „Já to nechápu. Jak to, žes celý rok milovala jednoho člověka, a najednou… Vždyť jsi ho viděla všehovšudy třikrát. Natašo, já ti nevěřím, ty si děláš le- graci. Za tři dny na všechno zapomenout a tak…“ „Tři dny,“ řekla Nataša. „Mně se zdá, že ho mám ráda už sto let. Mně se zdá, že jsem před ním nikdy nikoho nemilovala. To ty ne- můžeš pochopit. Soňo, počkej, sedni si tady.“ Nataša ji objala a po- líbila. „Říká se, že se to stává, tys o tom také jistě slyšela, ale já jsem takovou lásku poznala teprve teď. To není to, co předtím. Hned jak jsem ho uviděla, pocítila jsem, že je mým pánem a já jeho otrokyní a že ho nemůžu nemilovat. Ano, otrokyní! Co mi poručí, to udě- lám. To ty nechápeš. Co mám dělat? Co mám dělat, Soňo?“ říkala Nataša se šťastnou a polekanou tváří.
„Ale uvaž, co děláš!“ namítla Soňa. „Nemůžu to takhle nechat. Ta tajná psaníčka… jak jsi mu to mohla dovolit?“ dodala se stěží skrývaným odporem a hrůzou. „Říkala jsem ti,“ odpověděla Nataša, „že nemám vlastní vůli, copak to nechápeš? Miluji ho!“ „Ale já to tak nenechám, já všechno řeknu,“ vykřikla Soňa a vy- hrkly jí slzy. „Proboha, co tě to napadlo… Jestli to řekneš, jsi moje nepřítel- kyně,“ zvolala Nataša. „Chceš mě udělat nešťastnou, chceš, aby nás rozloučili…“ Když Soňa uviděla Natašin strach, rozplakala se lítostí nad svou přítelkyní slzami studu. „Ale co mezi vámi bylo?“ zeptala se. „Co ti říkal? Proč nejezdí k nám do domu?“ Nataša na její otázku neodpovídala. „Soňo, proboha tě prosím, nikomu to neříkej, nemuč mě,“ pře- mlouvala ji. „Pochop, že do těchhle věcí se nemá nikdo míchat. Svě- řila jsem se ti…“ „Ale proč tak tajně? Proč k nám nejezdí?“ opakovala Soňa. „Proč otevřeně nepožádá o tvou ruku? Konečně, vždyť ti kníže An- drej dal úplnou volnost; jenže já tomu nevěřím. Natašo, pomyslelas na to, jaké asi jsou ty tajné příčiny? “ Nataša se dívala na Soňu udivenýma očima. Bylo vidět, že před touto otázkou stojí poprvé a že neví, jak na ni má odpovědět. „Jaké jsou to příčiny, nevím. Ale určitě nějaké jsou!“ Soňa vzdychla a nedůvěřivě zavrtěla hlavou. „Kdyby tu byly nějaké příčiny…,“ začala. Ale Nataša uhádla její pochybnosti a polekaně ji přerušila. „Soňo, nesmíš o něm pochybovat, nesmíš, nesmíš, rozumíš?“ vykřikla. „Má tě rád?“ „Jestli mě má rád?“ opakovala Nataša a útrpně se usmála nad nechápavostí své přítelkyně. „Přece sis přečetla dopis, vidě- las ho.“ „A co když je to nečestný člověk?“ „ On … ! Nečestný člověk? Kdybys věděla!“
858
859
Made with FlippingBook - Online magazine maker