II
D
evětadvacátého května vyjel Napoleon z Drážďan, kde strávil tři týdny, obklopen dvorem složeným z princů, vévodů, králů, a dokonce i jednoho císaře. Před odjezdem zahrnul přízní prince, krále a cí- saře, kteří si to zasloužili, vyplísnil krále a prince, s nimiž byl nespokojen, daroval rakouské císařovně
své vlastní (to jest odňaté jiným králům) perly a brilianty, něžně objal císařovnu Marii Luisu a zanechal ji, jak praví jeho historik, zdrcenou žalem z rozloučení, jež ona – tato Marie Luisa, která byla považována za jeho manželku, ačkoli v Paříži dlela jiná jeho man- želka – nebyla s to přenést přes srdce. Přestože státníci stále ještě pevně věřili, že je mír možný, a horlivě o něj usilovali, přestože císař Napoleon osobně napsal caru Alexandrovi dopis, v němž ho oslo- voval monsieur mon frère i a upřímně ho ujišťoval, že si nepřeje válku a že ho vždy bude milovat a vážit si ho, přesto vše jel k armádě a na každé stanici vydával nové rozkazy mající uspíšit pohyb armády ze západu na východ. Doprovázen pážaty, pobočníky a ozbrojenou eskortou, jel v cestovním kočáře taženém šestispřežím po silnici na Poznaň, Toruň, Gdaňsk a Královec. Ve všech těchto městech ho vítaly davy se strachem i nadšením. Armáda postupovala ze západu na východ a stále vyměňovaná šestispřeží nesla Napoleona stejným směrem. Desátého června ar- mádu dohonil a přenocoval ve Vilkoviseckém lese, v bytě, který pro něho připravili na statku polského hraběte. Druhý den armádu předhonil, v lehkém kočárku se dal dovézt k Němenu, převlékl se do polské uniformy a vyjel na břeh, aby si prohlédl místo pro přepravu. Když spatřil na druhé straně kozáky (les Cosaques) a do daleka se táhnoucí stepi (les Steppes), uprostřed nichž ležela Moscou, la ville sainte, ii podobná hlavnímu městu Skytského království, do něhož kdysi táhl Alexander Makedonský, proti všemu očekávání
a v rozporu se strategickými i diplomatickými úvahami dal rozkaz k ofenzivě a den poté začala jeho vojska přecházet Němen. Dvanáctého brzy ráno vyšel ze stanu, rozbitého toho dne na srázném levém břehu Němenu, a pozoroval dalekohledem proudy svých vojsk vytékající z Vilkoviseckého lesa a rozlévající se na tři mosty postavené přes řeku. Vojáci věděli o císařově přítomnosti, hledali ho očima, a když spatřili na kopci před stanem jeho postavu v plášti a klobouku, stranou od ostatního průvodu, vyhazovali čepice do vzduchu a vykřikovali: „Vive l’Empereur!“ A stále a stále jeden za druhým v neřídnoucím zástupu proudili z toho hlubokého lesa, který je až dosud skrýval, rozdělovali se a po třech mostech přecházeli na druhou stranu. „To bude tentokrát cesta! Když se do toho vloží on sám, hned se všechno pohne… Na mou duši… Tamhle stojí! Ať žije císař! Tak tohle jsou tedy ty asijské stepi! Ohyzdný kraj, jen co je pravda. Na shledanou, Beauché; budu ti rezervovat nejkrásnější palác v Moskvě. Na shledanou! Hodně štěstí… Viděls ho, císaře? Ať žije císař…! sař! Jestli se stanu guvernérem v Indii, Gérarde, udělám tě kašmírským ministrem, můžeš se spolehnout. Ať žije císař! Ať žije! Ať žije! Ať
i Pane bratře. ii Moskva, svaté město.
16
17
Made with FlippingBook - Online magazine maker