a jal se je házet z balkonu dolů. Péťovi se nahrnula krev do hlavy a nebezpečí, že bude umačkán, ho ještě podněcovalo, aby se snažil piškoty ukořistit. Nevěděl proč, ale bylo nutné získat jeden piškot z carových rukou, a bylo také nutno nepodlehnout v zápase. Vrhl se kupředu a srazil k zemi stařenku, chytající moučníky. Avšak sta- řenka se nepovažovala za poraženou, přestože ležela na zemi (chy- tala piškoty dál, ale nedosáhla na ně). Péťa jí kolenem odrazil ruku, chytil piškot, a jako by se bál, aby něco nezmeškal, vykřikl zase „hurá!“ hlasem už ochraptělým. Car odešel a většina lidí se už začala rozcházet. „Já jsem povídal, že máme ještě počkat – a taky na moje slova došlo,“ zaznívalo v davu z různých stran. I když byl Péťa sebešťastnější, bylo mu přece jen líto vrátit se domů a smířit se s tím, že štěstí tohoto dne je u konce. Z Kremlu nešel tedy domů, ale ke svému příteli Obolenskému, jemuž bylo patnáct let a který také šel na vojnu. Když se vrátil domů, prohlásil rázně a pevně, že když ho nepustí, uteče. A druhý den jel hrabě Ilja Andrejič, ačkoli se ještě docela nevzdal, zjišťovat, kde by našel pro Péťu umístění co možná nejméně nebezpečné.
121
Made with FlippingBook - Online magazine maker