lidé, které Pierre znal jako mírné a tiché, nespokojeně odcházeli nebo mu odporovali. Pierre se protlačil doprostřed kroužku, chvíli poslou- chal a přesvědčil se, že řečník je skutečně liberál, ale v docela jiném smyslu, než se Pierre domníval. Námořník mluvil tím nápadně zvuč- ným, zpěvavým šlechtickým barytonem s příjemným ráčkováním a vynecháváním souhlásek, hlasem, jakým se volá „Páno-é, pozorr!“ a tak podobně. Z jeho hlasu zaznívala nevázanost a panovačnost. „Co z toho, že obyvatelé Smolenska nabídli panovníkovi domo- branu? Což jsou pro nás Smolenčané vzorem? Uznají-li to urození šlechtici Moskevské gubernie za vhodné, mohou dokázat svou od- danost Jeho Veličenstvu panovníkovi jinak. Zapomněli jsme snad na domobranu v sedmém roce? Z té jenom zbohatla popská havěť a vydřiduši…“ Hrabě Ilja Andrejič se sladkým úsměvem přikývl na znamení souhlasu. „Jakýpak užitek přinesli státu naši domobranci? Žádný! Jen po- škodili naše hospodářství. To odvod je lepší… takhle se vám vrátí něco, co není ani voják, ani sedlák, jen samá neplecha. Šlechtici nelitují svých životů, půjdeme všichni do jednoho, vezmeme si jen rekruty a stačí, aby se k nám paoník (tak vyslovoval slovo panovník) obrátil s výzvou, a všichni za něj položíme život,“ dodal řečník rozohněně. Ilja Andrejič polykal blahem sliny a šťouchal do Pierra, ale ten dostal rovněž chuť mluvit. Postoupil kupředu a cítil, že je rozčilený, sám nevěděl proč a nevěděl také ještě, co řekne. Sotva však otevřel ústa, aby promluvil, přerušil jej jeden senátor, zcela bezzubý, s chyt- rou a zlobnou tváří, který stál blízko řečníka. Začal tiše, ale zřetelně, jako by byl zvyklý diskutovat a klást otázky. „Domnívám se, milostivý pane,“ řekl šišlavě svými bezzubými ústy, „že sem nejsme pozváni proto, abychom posuzovali, co je v této chvíli státu nejprospěšnější – zda odvody, nebo domobrana. Jsme sem pozváni proto, abychom odpověděli na výzvu, kterou nás poctilo Jeho Veličenstvo panovník. A posuzování, co je vhodnější – odvod, nebo domobrana – to ponecháme vyšší moci…“ Pierre se náhle rozhodl dát průchod svému rozrušení. Rozhořčil se na senátora, který vnášel do budoucích porad šlechty tuto str- nulost a názorovou úzkoprsost. Postoupil dopředu a přerušil ho.
Sám nevěděl, co bude říkat, ale začal s vervou, třebaže si občas po- máhal francouzskými slovíčky a vyjadřoval se knižní ruštinou. „Promiňte mi, Vaše Excelence (Pierre se dobře se senátorem znal, ale považoval za nutné oslovovat jej oficiálně), ačkoli nesou- hlasím tady s panem… (Pierre se zajíkl; měl na jazyku mon très honorable préopinant) i … s panem… que je n’ai pas l’honneur de connaître, ii domnívám se, že šlechtický stav je pozván, nejen aby souhlasil a projevil nadšení, nýbrž také proto, aby posoudil opatření, jimiž můžeme pomoci vlasti. Domnívám se,“ mluvil stále živěji, „že ani sám car by nebyl spokojen, kdyby v nás našel jen pány nevolníků, které my odvádíme, a… chair à canon, iii jež děláme také ze sebe, ale nenašel u nás ra… ra… radu.“ Mnozí muži opustili kroužek, když postřehli pohrdavý úsměv senátorův a přílišnou odvážnost Pierrova proslovu; pouze Ilja An- drejič byl s jeho řečí spokojený, tak jako byl spokojený i s řečí ná- mořníka, senátora a vůbec vždy s každou řečí, kterou slyšel naposledy. „Domnívám se, že než začneme posuzovat tyto otázky,“ pokra- čoval Pierre, „musíme se zeptat panovníka, co nejuctivěji požádat Jeho Veličenstvo, aby nám sdělilo, kolik máme vojska, v jakém stavu jsou naše vojska a armády, a pak teprve…“ Avšak Pierre nestačil domluvit, když se na něho osopili ze tří stran. Nejprudčeji ho napadal jeho starý známý, vždy příznivě mu nakloněný hráč bostonu, Stěpan Stěpanovič Adraksin. Stěpan Stě- panovič měl na sobě uniformu, a buď že to dělala ta uniforma, nebo měl k tomu jiné důvody, ale Pierre spatřil před sebou docela jiného
i Mým veleváženým oponentem. ii Jehož nemám čest znát. iii Potravu pro děla.
124
125
Made with FlippingBook - Online magazine maker