IV
jako mluvil starý kníže, a usa- dil se v kočáře. Dal poslední příkazy písaři, co má dělat, a pak – v tom už nenapodobo- val knížete – sundal z lysé hlavy kastor a třikrát se pokři- žoval. „Kdyby něco… tak se vrať- te, Jakove Alpatyči; ustrň se, proboha, nad námi,“ zavolala na něj jeho žena, majíc na mysli po- věsti o válce a o nepříteli. „Báby, báby, babská výprava!“ zamumlal si Alpatyč pro sebe a vyjel, obhlížeje pole okolo sebe, někde již s nazlátlým žitem, jinde s hustým, dosud zeleným ovsem, jinde ještě černá, která právě za- čínali podruhé zaorávat. Alpatyč jel a kochal se letošní vzácnou úrodou jařin, díval se na proužky rezavých polí, na nichž už sem tam začínali sekat, uvažoval jako hospodář o setí a sklizni a vzpo- mínal, nezapomněl-li na nějaký příkaz knížete. Cestou dvakrát nakrmil koně a k večeru čtvrtého srpna dojel do města. Na silnici potkával Alpatyč vozatajstvo i vojsko a předjížděl je. Když se blížil ke Smolensku, slyšel vzdálené výstřely, ale tyto zvuky ho nepřekvapily. Nejvíce ho ohromilo, když blízko před Smolen- skem viděl, jak nějací vojáci kosí nádherné pole ovsa, zcela nepo- chybně na krmení, a táboří na něm; tato okolnost ho ohromila, ale brzy na ni zapomněl, přemýšleje o svých úkolech. Všechny zájmy Alpatyčova života byly už přes třicet let omezeny jen vůlí starého knížete a on z tohoto kruhu nikdy nevybočil. Nic, co se netýkalo splnění nějakého knížecího příkazu, ho nejen neza- jímalo, ale dokonce to pro něj ani neexistovalo. Když večer čtvrtého srpna dojel Alpatyč do Smolenska, zastavil se za Dněprem na Gačenském předměstí v zájezdním dvoře hos- tinského Ferapontova, u něhož měl už po celých dvacet let ve zvyku se ubytovávat. Ferapontov koupil před dvanácti lety, když měl Alpatyč dobrou náladu, od knížete hájek, začal obchodovat a teď měl v gubernii dům, zájezdní hostinec a krupařství. Byl to tlustý
L
ysé Hory, statek knížete Nikolaje Andrejeviče Bol- konského, ležely šedesát verst za Smolenskem a tři versty od silnice vedoucí do Moskvy. Toho večera, kdy kníže vydával příkazy Alpaty- čovi, požádal Dessales kněžnu Marju o rozhovor a sdělil jí, že – vzhledem k tomu, že kníže není zcela
zdráv a nečiní žádných opatření k zajištění své bezpečnosti, zatímco z dopisu knížete Andreje je patrné, že pobyt v Lysých Horách není bez nebezpečí – uctivě jí radí, aby sama poslala po Alpatyčovi dopis veliteli gubernie ve Smolensku se žádostí, aby ji zpravil o situaci a o míře nebezpečí, jemuž jsou vystaveny Lysé Hory. Dessales napsal kněžně Marje dopis pro gubernátora, ona jej podepsala a tento dopis byl odevzdán Alpatyčovi s příkazem, aby jej doručil gubernátorovi a v případě nebezpečí aby se co možná nejrychleji vrátil. Když obdržel všechny příkazy, vyšel Alpatyč, doprovázen všemi domácími, na hlavě bílý kastor (dárek od knížete) a s holí, docela jako kníže, a usedl do koženého kočárku taženého trojkou dobře živených hnědáků. Zvonek byl podvázán a rolničky ucpány papírem. Kníže nikomu nepovoloval jezdit v Lysých Horách se zvoncem. Avšak Alpatyč měl zvonek s rolničkami na daleké cestě rád. Přišli ho vyprovodit jeho podřízení, vesnický písař, účetní, kuchařky – jedna vařila pro pan- stvo, druhá pro služebnictvo –, dvě babky, malý podomek – kozá- čisko, několik kočích i jiná čeleď. Dcera mu podkládala za záda
i zespodu prachové polštáře v kar- tounových povlacích. Stará šva- grová mu potají podstrkovala uzlíček. Jeden z kočích jej vzal pod rameny a vysadil ho. „To jsou mi babské výpravy na cestu! Báby, báby!“ hekaje sypal ze sebe Alpatyč úryvkovitě, právě tak
146
147
Made with FlippingBook - Online magazine maker