černovlasý a červenolící čtyřicátník s odulými rty, tlustým baňatým nosem, se stejně tlustými výrůstky nad černým naježeným obočím a s tlustým břichem. Ferapontov stál ve vestě a kartounové košili před krámem, jehož vchod ústil do ulice. Když spatřil Alpatyče, přišel k němu. „Přeju všechno nejlepší, Jakove Alpatyči. Lidi jedou z města a ty do města,“ vítal ho. „Jak to, z města?“ zeptal se Alpatyč. „Já to taky říkám – lidi jsou hloupí. Pořád se bojí Francouzů.“ „Třesky plesky, babské tlachy,“ zamumlal Alpatyč. „Taky si to myslím, Jakove Alpatyči. Je rozkaz, povídám, aby ho nepustili – to znamená, že je to jisté. Ale na vesnici už chtějí za vůz celé tři ruble – neznabozi!“ Jakov Alpatyč poslouchal nepozorně. Vyžádal si samovar a seno pro koně, napil se čaje a šel spát. Celou noc táhla po ulici kolem zájezdního dvora vojska. Nazítří si Alpatyč natáhl kamizolu, kterou si bral jen ve městě, a šel za svými záležitostmi. Jitro bylo slunečné a od osmi hodin už bylo horko. Vzácný den pro sklizeň obili, pomyslel si Alpatyč. Za měs- tem bylo od časného rána slyšet střelbu. Po osmé hodině se k výstřelům z pušek připojila palba z děl. Na ulicích bylo mnoho lidí kamsi pospíchajících, mnoho vojáků, ale jako vždy tu jezdili drožkáři, kupci stáli před svými krámy a v kos- telech se sloužily mše. Alpatyč zašel do obchodů, na úřady, na poštu a ke gubernátorovi. Na úřadech, v obchodech i na poště všichni mluvili o vojsku a o nepříteli, který už zaútočil na město; všichni se ptali jeden druhého, co dělat, a všichni se snažili navzájem se uklidnit. Před gubernátorovým domem našel Alpatyč velké množství lidí, kozáků a cestovní kočár gubernátorův. Na schůdcích před domem potkal Jakov Alpatyč dva pány šlechtice, z nichž jednoho znal. Tento známý šlechtic, bývalý okresní hejtman, říkal se zápalem: „To přece nejsou žádné žerty. Kdo je sám, ten je na tom dobře. Jedna hlava – jedna bída, ale třináctičlenná rodina, a k tomu všechno jmění… Dotáhli to tak daleko, že přijdeme o všechno; jakápak je to potom vláda?… Ech, pověsil bych všechny ty darebáky…“
„No tak, nechme toho,“ řekl druhý. „Co je mi do toho, ať to slyší! Copak jsme psi?“ horlil bývalý hejtman, a ohlédnuv se, spatřil Alpatyče. „Á, Jakov Alpatyč, co tu děláš?“ „Jdu na příkaz Jeho Jasnosti k panu gubernátorovi,“ odpověděl Alpatyč, hrdě zvedl hlavu a zasunul ruku do záňadří, což dělával vždy, kdykoli se zmínil o knížeti. „Ráčili mi přikázat, abych se in- formoval o situaci,“ dodal. „Tak se tedy informuj,“ vykřikl statkář. „Dotáhli to tak daleko, že už není přípřež, nic…! Tamhle, slyšíš?“ řekl a ukázal v tu stranu, odkud se ozývala palba. „Dotáhli to tak daleko, že je s námi se všemi konec… darebáci!“ vykřikl znovu a sešel ze schůdků. Alpatyč potřásl hlavou a vystoupil do schodů. V předsíni seděli kupci, ženy, úředníci a mlčky si mezi sebou vyměňovali pohledy. Jakmile se dveře pracovny otevřely, všichni vstali a hrnuli se ku- předu. Ze dveří vyběhl úředník, prohodil pár slov s jakýmsi kup- cem, zavolal na tlustého úředníka s křížkem na šíji a rychle zmizel opět ve dveřích, zřejmě aby se vyhnul všem otázkám a pohledům, které se na něj upřely. Alpatyč se protlačil kupředu, a když úředník vyšel ven podruhé, zastrčil si ruku za zapnutý kabát a oslovil ho, podávaje mu dva dopisy.
148
149
Made with FlippingBook - Online magazine maker