Ale možná že je to má košile na stole, uvažoval, a tohle jsou mé nohy a tamto jsou dveře; avšak proč se to pořád táhne a zvedá a piti- -piti-piti a ti-ti a piti-piti-piti a… Dost už, přestaň, prosím tě, úpěn- livě někoho prosil. A náhle se mu znovu vynořila myšlenka a pocit s neobyčejnou jasností a silou. Ano, láska, uvažoval nyní zase zcela jasně, ale ne láska za něco, pro něco, kvůli něčemu, nýbrž ta láska, kterou jsem pocítil poprvé, když jsem umíraje spatřil svého nepřítele, a přesto jsem ho začal milovat. Zakusil jsem pocit lásky, která je samou podstatou duše a nepotřebuje mít nějaký předmět. I nyní prožívám ten blažený pocit. Milovat své bližní, milovat své nepřátele. Všechno milovat – milovat Boha ve všech jeho projevech. Milovat drahého člověka je možno lidskou láskou; ale jen nepřítele je možno milovat láskou božskou. A proto jsem měl takovou radost, když jsem pocítil, že toho člověka miluji. Co s ním asi je? Žije…? Když člověk miluje lidskou láskou, může od lásky přejít k nenávisti; avšak božská láska se nemůže změnit. Nic, ani smrt, nic ji nemůže zničit. Je podstatou duše. Jak mnoho lidí jsem v životě nenáviděl! Ale nikoho jsem tolik nemiloval a nenáviděl jako ji. Živě si představil Natašu, ale ne tak, jak si ji představoval dříve, s celým jejím půvabem, který mu půso- bil potěšení; poprvé si představil její duši. A pochopil její cit, její utrpení, stud, lítost. Nyní poprvé pochopil krutost svého odmítnutí, viděl krutost své roztržky s ní. Kdybych ji mohl alespoň ještě jednou spatřit. Ještě jedinkrát se podívat do těch očí a říci… A piti-piti-piti a ti-ti a piti-piti-piti… bum, udeřila do něčeho moucha… A náhle se jeho pozornost přenesla do jiného světa dějů i blouznění, kde se odehrávalo cosi zvláštního. I v tomto světě stále rostla budova a nesesouvala se, také tady se něco stále táhlo, stejně tu svítila svíčka s červeným kruhem, u dveří ležela tatáž košile – sfinx; ale kromě toho cosi vrzlo, zavoněl čerstvý vítr a přede dveřmi se objevila nová bílá sfinga, tentokrát stojící. A hlava této sfingy měla bledou tvář a zářivé oči té Nataši, na niž právě myslel. Ach, jak tíživé je to stálé blouznění! pomyslel si kníže Andrej a snažil se vyhnat tu tvář ze svých představ. Avšak tvář stála před ním zřetelná jako skutečnost a blížila se k němu. Kníže Andrej se chtěl vrátit k tomu světu čisté myšlenky, v němž byl před chvílí, ale
466
Made with FlippingBook - Online magazine maker