zase říkala, že si to mohla o nich pomyslet jen ona ve své hříšné duši: nemohly přece nepamatovat na to, že by v jejím postavení, když ještě neodložila smutek, mohly takové námluvy urážet ji i pa- mátku jejího otce. Pro případ, že by přece jen šla do salonu, vymý- šlela si slova, která jí řekne on a která řekne ona jemu; a tato slova se jí zdála hned nezaslouženě chladná, hned zase příliš významná. Ale nejvíc ze všeho se bála rozpaků, které se jí – to cítila – při tom setkání zmocní a prozradí ji, sotva ho spatří. Ale když v neděli po mši lokaj v saloně oznámil, že přijel hrabě Rostov, neprojevila kněžna Marja žádný zmatek; jen tváře jí lehce zrůžověly a v očích se rozžehlo nové, zářivé světlo. „Už jste s ním mluvila, tetičko?“ zeptala se klidným hlasem, sama udivena, jak může být navenek tak klidná a přirozená. Když Rostov vešel do místnosti, sklopila na okamžik hlavu, aby ponechala hostu čas pozdravit se s tetičkou, a potom, právě ve chvíli, kdy se k ní Nikolaj obrátil, zvedla hlavu a rozzářenýma očima se setkala s jeho pohledem. S radostným úsměvem se nadzvedla v křesle pohybem plným důstojnosti a půvabu, podala mu svou štíhlou, jemnou ruku a oslovila ho hlasem, v němž poprvé zazněly nové, ženské, prsní tóny. M-lle Bourienne, která byla v saloně pří- tomna, pohlédla na ni s překvapením a údivem. Ačkoli byla sama zkušená koketka, nepočínala by si lépe při setkání s mužem, jemuž by se chtěla zalíbit. Buď jí jde černá tak k pleti, nebo skutečně tak zkrásněla a já jsem si toho nevšimla. Ale hlavně – ten takt a grácie! říkala si m-lle Bou- rienne v duchu. Kdyby byla kněžna Marja v té chvíli schopna myslet, byla by se ještě víc než m-lle Bourienne podivila proměně, která se s ní udála. Sotva spatřila tu milou, zbožňovanou tvář, ovládla ji jakási nová ži- votní síla a nutila ji mluvit a jednat bez ohledu na její vůli. Obličej se jí v okamžiku, kdy vešel Rostov, najednou změnil. Jako když se náhle rozžehne světlo uvnitř pestrobarevné vyřezávané svítilny a na jejích stěnách se s neočekávanou, podmaňující krásou ukáže složitá a jemná umělecká práce, která se předtím zdála hrubou, tmavou a nesmyslnou: tak se změnila tvář kněžny Marji. Poprvé pronikl na povrch celý ten čistý niterný život, kterým až dosud žila. Všechno
to duševní úsilí nespokojené samo se sebou, všechno její utrpení, snaha být dobrou, pokora, láska, sebeobětování – to vše se nyní zr- cadlilo v těch zářivých očích, v jemném úsměvu, v každém rysu její něžné tváře. Rostov to viděl všechno stejně jasně, jako by ji byl znal celý život. Cítil, že bytost, která stojí před ním, je docela jiná, lepší než všichni ti, s nimiž se až dosud stýkal, a hlavně lepší než on sám. Rozmluva byla zcela prostá a bezvýznamná. Mluvili o válce, pře- hánějíce bezděčně, jako všichni, svou lítost nad smutnou stránkou této události, hovořili o svém posledním setkání, přičemž se Nikolaj snažil převést řeč na jiné téma, mluvili o hodné gubernátorové, o příbuzných Nikolaje i kněžny Marji. Kněžna Marja nemluvila o bratrovi a měnila předmět roz- hovoru, sotva se jen tetička o Andrejovi zmínila. Bylo vidět, že
510
511
Made with FlippingBook - Online magazine maker