babičky. „Netrap se, kamarádíčku: člověk trpí chvíli, ale žije celý život. Tak je to, můj milý. A tady se žije, chvála pánubohu, docela obstojně. Taky jsou tu lidi dobří i zlí, jako všude,“ dodal a ještě v řeči si svižně klekl, vstal a pokašlávaje kamsi odešel. „A hele ho, potvůrku, přišel!“ uslyšel Pierre jeho laskavý hlas na konci boudy. „Přišel, potvůrka, má paměť! No, no, tak už dost!“ A voják se vrátil na své místo, odstrčil od sebe psíka, který na něho vyskakoval, a sedl si. V rukou držel něco zabaleného do hadříku. „Najezte se trochu, pane,“ vrátil se opět k uctivému tónu, roz- balil několik pečených brambor a podal je Pierrovi. „K obědu byla zapražená polívka. Ale brambory víc vydají!“ Pierre celý den nejedl a vůně brambor se mu zdála neobyčejně lákavá. Poděkoval vojákovi a dal se do jídla. „A proč tak?“ usmál se voják a vzal jednu z brambor. „Dělej to takhle.“ Vytáhl zase za- vírací nůž, rozřízl na dlani brambor na dvě přesně stejné poloviny, posypal je solí z hadříku a podal Pierrovi. „Brambory jsou gruntovnější,“ opakoval. „Jez to takhle.“ Pierrovi se zdálo, že ještě nikdy nejedl nic chutnějšího. „Ne, všechno bych pochopil,“ řekl najednou, „ale proč zastřelili ty nešťastníky…! Tomu poslednímu bylo sotva dvacet.“ „Tiše… tiše…,“ řekl malý človíček. „Lidi jsou hříšní…,“ dodal rychle, jako by mu slova už ležela na jazyku a sama od sebe vylétla z úst. Potom pokračoval: „A jak to, pane, že jste zůstal v Moskvě?“ „Nečekal jsem, že přijdou tak brzy. A pak už jsem tam zůstal,“ řekl Pierre. „A jak tě vlastně sebrali, sokolíku? V tvém domě?“ „Ne, šel jsem k požáru a oni mě chytili a soudili jako žháře.“ „Kde je soud, tam je nepravda,“ prohodil malý mužíček. „A ty jsi tu už dlouho?“ zeptal se Pierre, když dojedl poslední brambor. „Já? Mě vzali tuhle neděli v moskevském lazaretu.“ „A kdo jsi, voják?“ „Jsme vojáci Apšeronského pluku. Umíral jsem na třesavku. Ani nám nic neřekli. Leželo nás tam asi dvacet. Nic nás nenapadlo, ani tuchy jsme neměli.“ „A je ti smutno?“
„Bodejť by nebylo smutno, sokolíku. Jmenuju se Platon; říkají nám Karatajevovi,“ dodal, zřejmě aby Pierrovi usnadnil oslovování. „Ve službě mi dali přezdívku Sokolík. Bodejť by člověku nebylo smutno, sokolíku. Moskva, matka měst! Bodejť by člověku nebylo smutno, když se na to dívá. Ale když se červ zavrtá do kapusty, zajde dřív než ona, říkali naši dědové,“ dodal rychle. „Jak že to je, jak jsi to řekl?“ přeptal se Pierre. „Já?“ opáčil Karatajev. „Povídám: na vůli boží je lidský rozum krátký,“ pravil přesvědčený, že opakuje to, co řekl. A hned mluvil dál: „A co vy, pane, máte rodinné panství? A dům? Tak máte všeho dostatek! A hospodyni máte? A vaši rodiče jsou naživu?“ vyptával se, a ačkoli ho Pierre ve tmě neviděl, cítil, jak se mu při těch otáz- kách vlní na rtech potlačovaný laskavý úsměv. Byl zřejmě zarmou- cen tím, že Pierre nemá rodiče, hlavně matku.
538
539
Made with FlippingBook - Online magazine maker