VIII
„No dovolte, ale vždyť… vždyť… já pojedu a hotovo. Vezmete mě s sebou?“ zeptal se Dolochova. „Proč ne…,“ roztržitě odpověděl Dolochov, dívaje se do obličeje francouzskému bubeníkovi. „Máš tohohle mládenečka už dlouho?“ obrátil se k Děnisovovi. „Dnes jsme ho zajali, ale nic neví. Nechal jsem si ho u sebe.“ „A co děláš s ostatními?“ zeptal se Dolochov. „Jak to, co? Posílám je se seznamem dál!“ zrudl náhle Děnisov. „Můžu směle říct, že nemám na svědomí ani jediného člověka. Je ti snad zatěžko poslat třicet nebo tři sta lidí s doprovodem do města, místo abys tupil vojenskou čest? Říkám ti to bez obalu.“ „Takové líbezné řečičky se hodí pro nějaké mladé šestnáctileté hrabátko, ale ty už máš na čase jich nechat,“ chladně se ušklíbl Do- lochov. „Vždyť já nic neříkám. Povídám jen, že určitě pojedu s vámi,“ skočil mu Péťa nesměle do řeči. „My dva, brachu, máme už nejvyšší čas nechat takových kraso- řečí,“ pokračoval Dolochov, jako by rozmlouval s obzvláštním po- těšením o věci, která Děnisova dráždila. „A proč sis tohohle vzal k sobě?“ zavrtěl hlavou. „Protože ti ho bylo líto? Známe přece ty tvé seznamy. Pošleš jich sto a dojde třicet. Umřou hlady, nebo je „V tom se nedá nic dělat, je zbytečné tady se o to hádat. Já si to na svědomí nevezmu. Ty říkáš, že pomřou. No dobrá. Ale ne mou vinou.“ Dolochov se zasmál. „Copak nedostali alespoň dvacetkrát rozkaz mě chytit? A když mě chytí, mne nebo tebe s tím tvým rytířstvím, stejně nás pověsí na nejbližší osice.“ Odmlčel se. „Ale musíme do práce. Pošlete sem mého kozáka s tlumokem. Mám dvě francouzské uniformy. Tak co, jedeme?“ zeptal se Péti. „Já? Ano, ano, hned,“ vykřikl Péťa, vzhlédl k Děnisovovi a zrudl tak, až mu do očí vhrkly slzy. Zatímco se Dolochov s Děnisovem přeli o to, co dělat se zajatci, zmocnil se Péti znovu stísněný pocit naléhavého spěchu; ale opět cestou pobijí. Tak není lepší nebrat je do zajetí?“ Esaul mhouřil světlé oči a pochvalně přikyvoval.
O
d bubeníka, jemuž dali na Děnisovův příkaz vodku a skopové a oblékli jej do ruského kaftanu, protože neměl být poslán pryč s ostatními zajatci, ale ponechán při oddíle, odvedl Péťovu pozornost příchod Dolochovův. V armádě slyšel Péťa mnoho vyprávět o neobyčejné Dolochovově statečnosti
a o jeho tvrdém zacházení s Francouzi, a tak sotva Dolochov vešel do místnosti, nespouštěl z něj Péťa oči a vysoko vztyčoval hlavu, aby si dodal odvahy a nebyl nehoden tak vzácné společnosti, jako je Dolochov. Dolochovův zevnějšek Péťu neobyčejně překvapil svou prostotou. Děnisov nosil čekmen, měl plnovous, na prsou se mu houpal obraz Nikolaje Divotvorce a z řeči i ze všech jeho způsobů bylo znát výjimečnost jeho postavení. Naproti tomu Dolochov, který dříve, v Moskvě, nosil perský oděv, vypadal nyní naopak jako nějaký upjatý gardový důstojník. Tváře měl pečlivě vyholené, na sobě měl gardový vatovaný plášť s řádem sv. Jiří v knoflíkové dírce a na hlavě měl rovně nasazenou prostou vojenskou čapku. Svlékl si v koutě mokrý kožich, a aniž se s někým pozdravil, přistoupil k Děnisovovi a hned začal mluvit k věci. Děnisov mu vyprávěl, jak se na jejich transport chystají velké oddíly, o Péťově poselství a o tom, jak od- pověděl oběma generálům. Potom vyložil vše, co věděl o postavení francouzského oddílu. „Je to tak, jak říkáš, ale musíme vědět, jaké je to vojsko a kolik jich je,“ poznamenal Dolochov. „Budeme tam muset zajet. Nevíme- -li najisto, kolik jich je, nemůžeme se pouštět do boje. Rád dělám každou věc pořádně. Tak kdyby snad některý z pánů chtěl se mnou do jejich tábora… Mám s sebou i francouzskou uniformu.“ „Já… já s vámi pojedu!“ zvolal Péťa. „Ty tam nemáš co dělat,“ zarazil ho Děnisov a obrátil se k Do- lochovovi, „nepustím ho za nic na světě.“ „Ale to je nespravedlivé!“ vykřikl Péťa. „Proč bych nesměl jet…?“ „Proč? Protože to nemá smysl.“
654
655
Made with FlippingBook - Online magazine maker