III
Je mu podobná? uvažovala. Podobná i nepodobná. Ale je tak zvláštní, cizí, docela nová a neznámá. A má mě ráda. Co má v duši? Jenom dobro. Ale jak? Jak se na mne dívá? Co si o mně myslí? Ano, je skvělá. „Mášo,“ zašeptala a nesměle si přitáhla její ruku. „Mášo, nemysli si, že jsem špatná. Nemyslíš si to? Mášo, miláčku! Já tě mám tak ráda. Budeme navždy, navždy přítelkyněmi.“ A Nataša ji objala a jala se jí líbat ruce i tvář. Kněžna Marja byla zmatená a zároveň potěšená tímto výlevem Natašiných citů. Od toho dne vzniklo mezi ní a Natašou vášnivé a něžné přá- telství, jaké bývá jen mezi ženami. Ustavičně se líbaly, říkaly si
K
něžna Marja odložila svůj odjezd. Soňa s hrabětem se snažili Natašu vystřídat, ale nešlo to. Viděli, že jediná může matku zachránit, aby si nezoufala a nezešílela. Tři týdny se Nataša od hraběnky ne- hnula, spala v křesle v jejím pokoji, dávala jí jíst a pít a neustále s ní mluvila – mluvila, protože jen
její něžný, laskavý hlas hraběnku uklidňoval. Matčina duševní rána se nemohla zacelit. Péťova smrt jako by jí urvala půl života. Za měsíc po zprávě o jeho smrti, která ji zastihla jako svěží a statnou padesátnici, vyšla ze svého pokoje jako polo- mrtvá stařena bez zájmu o život. Ale táž rána, která téměř zabila hraběnku, tato nová rána probudila k životu Natašu. Jakkoli se to zdá podivné, ale duševní rána, vzniklá rozštěpením duchovní bytosti, hojí se ponenáhlu právě tak jako rána fyzická. A když se zacelí hluboká rána a zdá se, že její konce srostly, hojí se rána duševní stejně jako fyzická jen životní silou vyvěrající zevnitř. Tak se zacelila i rána Natašina. Myslela si, že život pro ni skončil. Ale náhle jí láska k matce ukázala, že podstata jejího života – láska – v ní ještě žije. Probudila se láska a probudil se i život. Poslední dny knížete Andreje připoutaly Natašu ke kněžně Marje. Nové neštěstí je sblížilo ještě víc. Kněžna Marja odložila od- jezd a poslední tři týdny pečovala o Natašu jako o nemocné dítě. Týdny, které Nataša strávila v matčině pokoji, podlomily její tělesné síly. Jednou kolem poledne si kněžna Marja všimla, že se Nataša třese jako v zimnici; odvedla ji k sobě do pokoje a uložila ji do své postele. Nataša si lehla, ale když kněžna Marja zatáhla záclony a chtěla odejít, Nataša na ni zavolala. „Nechce se mi spát. Marie, sedni si na chvíli u mne.“ „Jsi unavená, snaž se usnout.“ „Ne, ne. Proč jsi mě odvedla? Bude se po mně ptát.“ „Je jí mnohem líp. Teď tak pěkně mluvila,“ namítla kněžna Marja. Nataša ležela na posteli a v šeru pokoje si prohlížela obličej kněžny Marji.
702
703
Made with FlippingBook - Online magazine maker