Ale co se dá dělat! Ona nemůže jinak, pomyslela si a se smutným a poněkud upjatým výrazem opakovala Nataše vše, co jí řekl Pierre. Když uslyšela, že se chystá jet do Petrohradu, Nataša ustrnula. „Do Petrohradu!“ opakovala, jako by to nechápala. Pak si ale povšimla zarmouceného výrazu kněžniny tváře, domyslela si pří- činu jejího smutku a najednou se rozplakala. „Marie,“ řekla, „pověz mi, co mám dělat; bojím se, abych nebyla špatná. Co řekneš, to udělám; pověz mi…“ „Máš ho ráda?“ „Mám,“ zašeptala Nataša. „Tak proč pláčeš? Jsem šťastná s tebou,“ řekla kněžna Marja, která za ty slzy docela Nataše odpustila její radost. „Nebude to brzy, až někdy. Představ si, jaké to bude štěstí, až budu jeho ženou a ty si vezmeš Nicolase.“ „Natašo, prosila jsem tě, abys o tom nemluvila. Raději mluvme o tobě.“ Chvíli mlčely. „Ale proč zrovna do Petrohradu!“ zvolala náhle Nataša a sama si hned odpověděla: „Ne, ne, musí to tak být… Viď, Marie? Musí to být…“
EPILOG
774
Made with FlippingBook - Online magazine maker