„Ano, tobě je dobře, to se ti líbí, samé radovánky… Ale co já? Kdyby ti bylo aspoň dětí líto. Kojím, mléko se mi zkazilo… Péťa málem umřel. Ale ty se výborně bavíš. Ano, ty se bavíš…“ Pierre věděl, že za nic nemůže, protože dřív přijet nemohl; věděl, že tento její výbuch je nevhodný, ale věděl také, že to za dvě minuty přejde; ale hlavně věděl, že je mu veselo a že je šťastný. Měl chuť se usmát, ale na to nesměl ani pomyslet. Zatvářil se lítostivě a pole- kaně a celý se nahrbil. „Na mou duši, že jsem nemohl! Ale co Péťa?“ „Teď už je to lepší, pojďme k němu. Že se nestydíš! Kdybys mohl vidět, jaká jsem bez tebe, jak jsem se trápila…“ „Jsi zdravá?“ „Pojďme, pojďme,“ opakovala a pevně ho držela za ruku. Odešli do svých pokojů. Když Nikolaj se ženou přišli hledat Pierra, byl v dětském pokoji, držel na své obrovské pravé dlani právě se probudivšího kojence, svého syna, a hýčkal ho. Na jeho širokém obličeji a otevřených bez- zubých ústech pohrával veselý úsměv. Bouře se už dávno přehnala a na Natašině tváři, dojatě hledící na muže se synem, zářilo jasné, radostné slunce. „Tak jste to s knížetem Fjodorem dobře všechno projednali?“ ptala se. „Ano, výborně.“ „Vidíš, drží (hlavu, myslela tím Nataša). Ten mi ale nahnal strachu…! A viděl jsi kněžnu? Je pravda, že se zamilovala do toho…“ „Ano, jen si to představ…“ V té chvíli přišel Nikolaj s hraběnkou Marjou, Pierre se sehnul a políbil se s nimi, nepouštěje syna z rukou, a odpovídal na otázky. Ale přestože bylo mnoho zajímavých věcí, o nichž bylo třeba po- hovořit, bylo vidět, že všechnu jeho pozornost poutá na sebe dítě v čepičce, s kývající se hlavičkou. „Jak je milý!“ řekla hraběnka Marja, dívajíc se na dítě a hrajíc si s ním. „Tohle nedovedu pochopit, Nicolas,“ obrátila se k muži, „že necítíš roztomilost těch malých zázraků.“ „Necítím, nemůžu,“ řekl Nikolaj a podíval se na dítě chladným pohledem. „Kousek masa. Pojďme, Pierre.“
818
Made with FlippingBook - Online magazine maker