mohli rozhodnout, je-li skutečně takový, nejmoudřejší ze všech? ptala se sama sebe a probírala v duchu lidi, jichž si Pierre nejvíc vážil. Ale nikoho ze všech lidí, soudíc podle jeho vyprávění, si ne- vážil tolik jako Platona Karatajeva. „Víš, nač myslím?“ zeptala se. „Na Platona Karatajeva. Co on? Schválil by, co děláš teď?“ Pierre se té otázce nijak nedivil. Pochopil myšlenkový pochod své ženy. „Platon Karatajev?“ opakoval a zamyslel se, zřejmě se upřímně snažil představit si Karatajevův názor na tuto věc. „Nepochopil by to, ostatně možná že ano.“ „Strašně tě miluji!“ zvolala náhle Nataša. „Strašně. Strašně!“ „Ne, neschválil by to,“ řekl Pierre po chvíli přemýšlení. „Co by schválil, to je náš rodinný život. Tolik si přál vidět ve všem krásu, štěstí, spokojenost a já bych mu s radostí ukázal nás. Ty říkáš – od- loučení. Ale nebudeš mi věřit, jak zvláštní cit k tobě mám po tako- vém odloučení…“ „Ano, a pak ještě…,“ začala Nataša. „Ne, to není to. Nikdy tě nepřestávám milovat. A víc milovat už není možné; ale tohle je něco zvláštního… No, opravdu…“ Nedo- mluvil, protože jejich pohledy se setkaly a dopověděly to ostatní. „To je hloupost,“ řekla najednou Nataša, „že líbánky a největší štěstí jsou v první době. Naopak, teď je to nejlepší. Jen kdybys tolik nejezdil pryč. Pamatuješ, jak jsme se hádali? A vždycky jsem za to
Nataša na něj zkoumavě pohlédla a pokračovala: „Marie je tak báječná! A jak rozumí dětem! Jako by viděla jen jejich duši. Včera například začal Mítěnka zlobit a postavil si hlavu…“ „Ten je tak podobný otci!“ přerušil ji Pierre. Nataša pochopila, proč udělal tu poznámku o podobnosti Mí- těnky Nikolajovi: byla mu nepříjemná vzpomínka na hádku se šva- grem a chtěl znát její názor na věc. „Nikolaj má tu vlastnost, že stojí-li za něčím všichni, nikdy s tím nesouhlasí. Ale chápu, že tobě jde o to, odhalit nové obzory,“ 7 opa- kovala slova, která kdysi Pierre řekl. „Ne, hlavní je, že pro Nikolaje jsou myšlenky a úvahy jen zábava, skoro zabíjení času. Shromažďuje si knihovnu a pravidlem si udělal, že nekoupí novou knihu, dokud nedočte tu naposledy koupenou – i Sismondiho a Rousseaua a Montesquieua…,“ dodal s úsměvem. „Ty přece víš, jak ho…,“ začal zmírňovat svá slova, ale Nataša mu „Ano, a pro mne je zábava všechno ostatní. Po celou tu dobu v Petrohradě jsem viděl všechny jako ve snu. Když se zabývám ně- jakou myšlenkou, je všechno ostatní pro mne zábava.“ „Ach, to je škoda, že jsem neviděla, jak ses setkal s dětmi,“ pra- vila Nataša. „Která z nich měla největší radost? Jistě Líza?“ „Ano,“ odpověděl Pierre a pokračoval v tom, co zajímalo jeho. „Nikolaj říká, že nemáme přemýšlet. Ale já nemůžu nepřemýšlet. A to ani nemluvím o tom, jak jsem v Petrohradě cítil (tobě to můžu říct), že beze mne se to všechno začínalo rozpadat, každý táhl za jiný provaz. Ale mně se podařilo všechny sjednotit, a potom, má myšlenka je tak prostá a jasná! Já přece neříkám, že musíme bojovat proti tomu a tomu. Můžeme se mýlit. Já říkám: vezměme se za ruce, my, kdo máme rádi dobro, a mějme jeden prapor: činnou ctnost. Kníže Fjodor je výborný člověk a chytrý.“ Nataša nepochybovala o tom, že Pierrova myšlenka je veliká, jedno ji však mátlo. To, že je to její muž. Je to možné, že člověk tak významný a prospěšný společnosti je zároveň mým mužem? Jak se to mohlo stát? Měla chuť tuto pochybnost vyslovit. Kteří lidé by skočila do řeči a naznačila mu, že to není třeba. „Ty tedy říkáš, že pro něj je myšlení zábava…“
842
843
Made with FlippingBook - Online magazine maker