Gustave Flaubert: PANÍ BOVARYOVÁ

Charles Dickens PŘÍBĚH DVOU MĚST 498 stran

600

601

GUSTAVE FLAUBERT

PANÍ BOVARYOVÁ Ilustroval Emilio Grau Sala

594

595

Marii Antonínu Juliovi Sénardovi, členovi Pařížské advokátní komory, bývalému předsedovi Národního shromáždění a bývalému ministrovi vnitra Drahý a slovutný příteli, dovolte, abych do čela této knihy vepsal nad věnování Vaše jméno, neboť děkuji především Vám, že tato kniha vyšla. Vlivem Vaší skvělé obhajoby získalo mé dílo nečekanou váhu i pro mne samotného. Zde tedy přijměte projev mé vděčnosti, třebaže ta, ať bude sebevětší, se nikdy nevyrovná Vaší výmluvnosti ani Vaší obětavosti.

Gustave Flaubert Paříž 12. dubna 1857

Grau

Sala

Copyright © Honoré Champion, Paris, 2021 Translation © Eva Musilová c/o DILIA, 1973 Translation © Šárka Belisová, 2024 Translation © Ladislava Součková, 2024 Illustrations © Emilio Grau Sala / OOA-S 2024 ISBN 978-80-88630-13-5

Kapitola první ČÁST PRVNÍ

Kapitola první

yli jsme zrovna ve studovně, když vešel ředitel, za ním nějaký nováček v městských šatech a školní sluha, který nesl velký psací pult. Ti, co spali, se probudili a vstali jakoby překvapeni při práci. Ředitel nám pokynul, abychom se zase posadili, potom se obrátil na dozorce studovny.

„Pane Rogere,“ řekl mu polohlasně, „svěřuji vaší péči tohoto žáka; vstupuje do páté třídy. Bude-li jeho práce a chování uspokojivé, po- stoupí mezi starší , kam podle svého věku patří.“ Nováček zůstal stát v rohu za dveřmi, takže ho bylo sotva vidět: byl to venkovský chlapec asi patnáctiletý, vyšší než kdokoli z nás. Vlasy na čele měl rovně zastřižené, jako mívají na vesnici kostelní zpě- váci, vypadal rozumně a značně rozpačitě. Ačkoli nebyl široký v ra- menou, přiléhavý kabát ze zeleného sukna a s černými knoflíky ho musel tísnit v průramcích, a v rozparku rukávů byla vidět zarudlá zá- pěstí, navyklá zůstávat holá. Nohy v modrých punčochách vykuko- valy z nažloutlých kalhot vysoko vytažených na šlích. Obutý byl v důkladných, špatně vycíděných botách s cvočky. Začali jsme odříkávat úkoly. Poslouchal napjatě a pozorně jako při kázání, ani si netroufal zkřížit nohy nebo se opřít o loket, a když ve dvě hodiny zazvonilo, učitel ho musel upozornit, aby si s námi šel stoupnout do řady. Při vstupu do třídy jsme měli ze zvyku odhodit čepici na zem, aby- chom pak měli volnější ruce: muselo se s ní mrštit pod lavici hned od prahu dveří, tak aby se odrazila od zdi a nadělala spoustu prachu; tak se to prostě dělalo.

Nováček si toho však buď nevšiml, nebo si netroufal naše počínání napodobit, takže i po skončení modlitby stále ještě držel čepici na klíně. Patřila mezi ony složité druhy pokrývek hlavy, v nichž lze roz- poznat prvky beranice, hulánské čáky, tvrďáku, vydrovky a bavlně- ného čepce, zkrátka jedna z těch ubohých věcí, jejichž němá ošklivost má v sobě něco hluboce výmluvného jako tvář imbecila. Byla oválná a vycpaná kosticemi; začínala třemi kulatými jelítky, potom se střídaly kosočtverce ze sametu a z králičích chlupů, oddělené červenou pás- kou; následoval jakýsi pytel vyztužený nahoře lepenkovým mnoho- úhelníkem se složitým prýmkováním, odkud visel na dlouhé a příliš tenké šňůrce jakýsi chomáček zlatých nití coby třapec. Byla nová: ští- tek se blýskal. „Vstaňte,“ řekl profesor. Vstal, čepice mu spadla. Celá třída se dala do smíchu. Sehnul se, aby ji zdvihl. Soused mu ji shodil loktem, zdvihl ji ještě jednou. „Odložte přece tu přilbu,“ nařídil mu profesor, který si občas rád zavtipkoval. Žáci vybuchli hlasitým smíchem, který chudáka tak zmátl, že ne- věděl, jestli má čepici podržet v ruce, pustit na zem nebo si ji dát na hlavu. Posadil se tedy zase a položil si ji na klín. „Vstaňte,“ opakoval profesor, „a řekněte mi své jméno.“ ¨ Nováček cosi nesrozumitelně zabreptal. „Opakujte to!“ Ozvalo se stejné mumlání přehlušené povykem třídy. „Hlasitěji!“ zvolal učitel. „Hlasitěji!“ Nováček otevřel v nejvyšším odhodlání obrovská ústa a z plných plic, jako by někoho volal, zařval slovo: „Šarbovari!“ Naráz zaburácel řev, stoupal v crescendu , ozývaly se v něm výbu- chy pronikavých hlasů (žáci ječeli, vyli, dupali, opakovali: „Šarbo- vari! Šarbovari!“ ) , potom se rozplynul do jednotlivých tónů a velice zvolna se utišoval, přičemž občas začínal znova v některé lavici, odkud sem tam vybuchl tlumený smích jako špatně uhašená prs- kavka.

Avšak pod prškou písemných trestů zavládl zas postupně ve třídě pořádek a profesor, který konečně pochytil jméno Charles Bovary, když si je dal nadiktovat, nahláskovat a znovu přečíst, nařídil nešťast- níkovi, aby se šel posadit do lavice pro lenochy hned pod katedrou. Chlapec vstal, ale než vyšel z lavice, zaváhal. „Co hledáte?“ zeptal se profesor. „Čepi…,“ odpověděl plaše nováček a neklidně se rozhlížel. „Pět set veršů celé třídě!“ Zuřivý výkřik zarazil jako Quos ego nový povyk. – „Tak přece dejte pokoj!“ pokračoval profesor rozhořčeně a otíral si čelo kapesníkem, který si vyndal z baretu. „A vy, nový žáku, mi opíšete dvacetkrát sloveso ridiculus sum .“ Potom mírnějším hlasem dodal: „Však tu svou čepici najdete, nikdo vám ji přece neukradl!“ Všechno se zase uklidnilo. Hlavy se sklonily nad deskami a nováček seděl dvě hodiny zcela vzorně, i když se mu občas na tváři rozmázla papírová kulička, vymrštěná nožičkou od pera. On se však jen otřel rukou a zůstal nehybně sedět se sklopenýma očima. Večer ve studovně vytáhl z psacího pultu chrániče na rukávy, dal si do pořádku své věci, pečlivě si linkoval papíry. Viděli jsme, jak svě- domitě pracuje: hledal všechna slova ve slovníku a velice se přičiňo- val. Dobré vůli, kterou projevoval, patrně vděčil za to, že nemusel jít do nižší třídy: postrádal totiž elegantní způsob podání, i když pravidla znal obstojně. Základům latiny ho naučil farář v jeho vesnici, neboť rodiče ho ze šetrnosti začali posílat do gymnázia, jak nejpozději to šlo. Jeho otec, pan Charles Denis Bartholomé Bovary, bývalý pomoc- ník štábního chirurga, se v roce 1812 zapletl do jakési aféry kolem odvodů a musel odejít z vojenské služby: využil tedy svých osobních předností k tomu, aby získal věno šedesáti tisíc franků, které měla do- stat dcera obchodníka s pleteným zbožím, jež se zamilovala do jeho pěkné postavy. Byl to hezký, vychloubavý muž, hlasitě řinčel ostru- hami, nosil licousy, které mu splývaly s knírem, na prstech měl vždycky prsteny, oblékal se do šatů nápadných barev a vzezření hrdiny se v něm snoubilo s laciným elánem obchodního cestujícího. Když

Zvykl si navštěvovat vinárny a vášnivě hrál domino. Zalézt každý večer do špinavého veřejného lokálu a tam házet na mramorový sto- lek ovčí kůstky označené černými tečkami mu připadalo jako vzácný projev svobody, který ho ve vlastních očích povznášel. Bylo to jako vstup do společnosti, jako zasvěcení do zakázaných radovánek, a když přicházel, kladl ruku na kliku u dveří s radostí téměř smyslnou. Tou dobou se v něm uvolnilo mnoho potlačených pocitů; naučil se na- zpaměť různé kuplety, které zpíval hostům na uvítanou, vzplál nad- šením pro Bérangera, dozvěděl se, jak se dělá punč, a konečně také poznal lásku. Díky této přípravě skončila jeho ranhojičská zkouška naprostým fiaskem. A přitom ho doma večer očekávali, aby oslavili jeho úspěch! Vydal se domů pěšky, zastavil se na kraji vesnice a dal si tam zavolat matku; všechno jí pověděl. Nalezla pro něj omluvu a vinu za jeho ne- úspěch připsala na vrub nespravedlnosti examinátorů. Trochu ho po- vzbudila a rozhodla se, že dá věci do pořádku. Pan Bovary se pravdu dověděl teprve po pěti letech: tehdy už to byla pravda stará, a tak ji spolkl. Nemohl ostatně připustit, že by jeho potomek byl hlupák. Charles se tedy znovu pustil do práce a usilovně se připravoval na všechny předměty ke zkoušce: všem otázkám se naučil nazpaměť. Zkoušku udělal s dosti dobrou známkou. Jak krásný den to byl pro jeho matku! Vystrojila velkou hostinu. Kam půjde provozovat své umění? Do Tostes. Tam měli jen jed- noho starého lékaře. Paní Bovaryová už delší dobu čekala, až umře. Stařík se ještě neodporoučel na onen svět, ale Charles už byl usazen naproti němu jakožto jeho nástupce. Nebylo však dost na tom, že syna vychovala, že ho dala vystudovat medicínu a že objevila Tostes, aby ji mohl provozovat: Charles po- třeboval také ještě manželku. Matka mu ji našla: vdovu po soudním vykonavateli z Dieppe, které bylo čtyřicet pět let a měla dvanáct set liber renty. Ačkoli byla ošklivá, vychrtlá jak šindel a plná pupínků jako jarní keř, neměla paní Dubucová rozhodně nouzi o partie. Aby paní Bova- ryová dosáhla splnění svých cílů, musela vyhodit ze sedla všechny

nápadníky, podařilo se jí dokonce obratně zmařit intriky jednoho uzenáře, který měl podporu duchovenstva. Charles očekával, že mu sňatek přinese lepší postavení, představo- val si, že bude mít větší volnost a bude volně disponovat svou osobou i penězi. Pánem však byla jeho žena: musel před lidmi říkat to a ne- říkat ono, musel se každý pátek postit, oblékat se podle jejího vkusu a upomínat na její příkaz pacienty, kteří nezaplatili. Rozpečeťovala mu dopisy, sledovala jeho pochůzky a naslouchala skrz stěnu, když měl v ordinaci ženy. Každé ráno musela dostat svou čokoládu, vyžadovala nekonečné ohledy. Neustále si stěžovala na nervy, na plíce, na duševní rozpolo- žení. Zvuk kroků jí působil bolest, když zůstala sama, protivila se jí samota, když za ní někdo přišel, dělal to patrně proto, aby ji viděl umí- rat. Když se Charles večer vracel domů, vytahovala zpod pokrývek dlouhé hubené paže, objímala ho kolem krku, a když ho přiměla, aby se k ní posadil na lůžko, začala mu vylévat své strasti: on na ni zapo- míná, miluje jinou! Však jí lidé říkali, že bude nešťastná! Končilo to tím, že ho požádala o nějaký sirup na své neduhy a o trochu více lásky.

Kapitola druhá

ednou v noci okolo jedenácté je probudil dusot koně, který zastavil přímo u dveří. Služka otevřela okénko ve vikýři a chvilku vyjednávala s mužem dole na ulici. Přijel pro lékaře; má pro něj dopis. Nastasie, třesoucí se chladem, sestoupila po scho- dech a šla otevřít zámek i závoru. Muž nechal koně

stát, vklouzl dovnitř za služkou a vstoupil za ní do pokoje. Z vnitřku vlněné čepice s šedými bambulkami vytáhl dopis zabalený v hadříku a opatrně ho podal Charlesovi. Nastasie držela světlo u lůžka. Paní zůstala z ostychu obrácená do uličky a ukazovala jen záda. V dopise zapečetěném malou pečetí z modrého vosku byl pan Bo- vary snažně žádán, aby se ihned dostavil do statku Bertaux a napravil zlomenou nohu. Z Tostes do Bertaux je však dobrých šest mil jízdy přes Longueville a Saint-Victor. Byla temná noc. Mladá paní Bova- ryová projevila obavy, aby se manželovi nepřihodila nějaká nehoda. Bylo tedy dohodnuto, že čeledín pojede napřed. Charles vyjede za tři hodiny po něm, až vyjde měsíc. Pošlou mu naproti chlapce, aby mu ukázal cestu do statku a otevřel ohradu. Okolo čtvrté hodiny ráno vydal se Charles, důkladně zabalený v plášti, na cestu do Bertaux. Ještě všecek malátný teplem spánku dával se kolébat klidným klusem svého zvířete. Když se kůň sám od sebe zastavil před jámami obehnanými trnitými keři, které se kopou při krajích brázd, Charles se s prudkým trhnutím probudil: rychle si vzpomněl na zlomenou nohu a snažil se vybavit si v paměti všechny zlomeniny, které kdy viděl. Nepršelo už: začínalo se rozednívat a na holých větvích jabloní se krčili nehybní ptáci s peřím načepýřeným

Charles sešel do salónu v přízemí. Tam byly prostřeny příbory a stříbrné pohárky pro dvě osoby na stolku, který stál u velikého lůžka s baldachýnem, zakrytého kretonovým přehozem s postavičkami Turků. Z vysoké dubové skříně proti oknu se linula vůně kosatců a ještě zavlhlého ložního prádla. V koutech na podlaze stály srovnané pytle obilí, které se už nevešly do sousedního špýcharu, kam vedly tři kamenné schody. K výzdobě místnosti visela na hřebíku uprostřed stěny, jejíž zelená malba se odlupovala pod skvrnami sanytru, kresba Minerviny hlavy, provedená černou tužkou a zlatě orámovaná; dole stálo gotickým písmem: „Drahému tatínkovi“. Nejdřív se hovořilo o nemocném, potom o počasí, o velkých mrazech a o vlcích, kteří pobíhají v noci po kraji. Slečna Rouaultová se na venkově nebaví, zejména ne teď, kdy skoro všechny starosti s hospodařením na statku spočívají jen na ní. Jelikož bylo v míst- nosti chladno, celá se při jídle třásla, takže se jí trochu poodkrývaly plné rty, které měla ve zvyku si kousat v okamžicích, když se od- mlčela. Kolem krku měla bílý nažehlený límeček. Její vlasy byly tak hladké, že oba pruhy vypadaly každý jako z jednoho kusu, a měla je rozdělené jemnou pěšinkou, která se slabě stáčela podle zaoblení lebky, odha- lovaly jen koneček ucha a vzadu splývaly do hustého uzlu; na skráních se vlnily. Poprvé v životě si venkovský lékař něčeho takového všiml. Tváře měla růžové. Mezi dvěma knoflíky živůtku měla jako muž za- věšený želvovinový lorňon. Charles se šel nahoru rozloučit se starým Rouaultem, a když se pak před odjezdem vrátil do místnosti, zastihl ji před oknem, jak se čelem opírá o sklo a dívá se do zahrady, kde ležely tyčky od fazolí vy- vrácené větrem. Obrátila se. „Hledáte něco?“ zeptala se. „Svůj bičík, prosím,“ odpověděl. A začal hledat na posteli, za dveřmi, pod židlemi; bičík spadl na podlahu mezi zeď a pytle. Slečna Emma ho zahlédla a sklonila se nad pytli s obilím. Charles k ní dvorně přispěchal, a jak natahoval ruku stejným směrem jako ona, ucítil, že se hrudí zlehka dotkl dívčiných

Občas je přicházela navštívit Charlesova matka, ale po několika dnech jako by ji snacha získala na svou stranu, a potom do něho obě jako dva nože neustále ryly svými úvahami a poznámkami. Nedělá dobře, když tolik jí! Proč pokaždé nabízí skleničku každému, kdo při- jde? Jaká umíněnost, že nechce nosit flanelové prádlo! Začátkem jara se přihodilo, že notář z Ingouville, který spravoval majetek vdovy Dubucové, ujel za moře a odvezl s sebou veškeré pe- níze svých klientů. Heloisa sice ještě vlastnila část lodi, odhadnutou na šest tisíc franků, a dům v ulici Saint-François, avšak z celého toho majetku, se kterým se nadělalo tolik řečí, se v domácnosti neobjevilo vůbec nic, leda pár kusů nábytku a nějaké tretky. Bylo nutno záležitost objasnit. Dům v Dieppe byl zadlužený hypotékou od střechy až do základů, kolik vlastně uložila u notáře, bylo u pánaboha a podíl na lodi nedělal víc než tisíc stříbrných. Panička tedy lhala! Pan Bovary otec v rozhořčení rozbil židli o podlahu a obvinil svou ženu, že synovi zničila štěstí, když ho přitáhla k takové staré kobyle, jejíž postroje ne- mají o nic větší cenu než její kůže. Bovaryovi přijeli do Tostes. Nastalo dohadování. Došlo k výstupům. Heloisa se plačky vrhla manželovi do náruče a zapřísahala ho, aby ji chránil před svými rodiči. Charles ji chtěl hájit. Rodiče se urazili a odjeli. Avšak rána už dopadla. O týden později, když Heloisa věšela na dvorku prádlo, dostala chrlení krve a druhý den, zatímco byl Charles obrácen zády a stahoval na okně záclony, řekla: „Ah, Bože!“ vzdechla a omdlela. Zemřela! Bylo to neočekávané překvapení. Když na hřbitově všechno skončilo, vrátil se Charles domů. Dole nikoho nenašel; šel tedy do prvního poschodí do ložnice, uviděl tam její šaty ještě viset u alkovny. Opřel se o sekretář a zůstal tak až do ve- čera ponořen do bolestného snění. Koneckonců ho milovala.

Kapitola třetí

ednoho rána přišel starý Rouault zaplatit za svou vyléčenou nohu: přinesl sedmdesát pět franků v dvoufrankových mincích a k tomu krůtu. Věděl o lékařově ztrátě a utěšoval ho, jak mohl. „Já vím, jaké to je,“ řekl a poklepal mu na ra- meno, „mně bylo stejně, jako je vám! Když jsem

ztratil svou drahou nebožku ženu, chodil jsem do polí, abych byl sám; zhroutil jsem se pod stromem, plakal jsem, volal jsem Pánaboha, po- vídal mu hlouposti; přál jsem si být jako ti krtci, co se jim v břiše hemží červi, zkrátka mrtvý. A když jsem si pomyslel, že zrovna teď jsou jiní chlapi se svými ženuškami a tisknou si je k sobě, tloukl jsem holí o zem. Skoro jsem se zbláznil, už jsem ani nejedl; nevěřil byste tomu, ale samo pomyšlení, že bych šel do kavárny, se mi hnusilo. No vidíte, a jeden den vystřídal druhý, po zimě přišlo jaro a po létě pod- zim a ždibek po ždibku, kousek po kousíčku to přecházelo: odešlo to, zmizelo, nebo spíš se to ponořilo dovnitř, protože v nitru vám vždycky něco zbude, něco jako… taková tíha tady na prsou! Ale když už je smrt osud nás všech, nemá se člověk užírat smutkem, a protože umřel druhý, nemá chtít umřít taky… Musíte se sebrat, pane Bovary, však ono to přejde! Přijeďte se k nám podívat, dcera na vás občas mys- lívá, víte, a říká, že na nás zapomínáte. Už bude brzy jaro: vyvedeme vás do obory na králíky, abyste se trochu rozptýlil.“ Charles jeho radu poslechl. Přijel zase na Bertaux; našel tam všechno jako dřív, tedy jako před pěti měsíci. Hrušně byly v květu a starý Rouault, tentokrát už na nohou, chodil sem a tam, takže na statku bylo živěji.

sevřené hrdlo, trápila ho žízeň. Vstal, aby se napil vody ze džbánu a otevřel okno – obloha byla pokrytá hvězdami, vanul teplý vítr, v dálce štěkali psi. Otočil hlavu směrem k Bertaux. Pomyslel si, že vlastně nemůže nic ztratit, a tak si umínil, že požádá o její ruku, jakmile se naskytne příležitost, avšak pokaždé, když se příležitost naskytla, strach, že nenajde patřičná slova, mu sevřel rty. Starý Rouault by nic nenamítal, kdyby mu někdo dceru odvedl, nebyla mu totiž doma moc platná. V duchu ji omlouval, neboť soudil, že je příliš vzdělaná na práci v zemědělství, což je prokleté řemeslo, protože z nikoho nikdy milionáře neudělá. Nejenže sám na obdělá- vání půdy nezbohatl, ale každý rok naopak ještě přicházel o peníze: vynikal sice při prodávání na trhu, kde ho bavily různé finty patřící k řemeslu, ale zato rolničení ve vlastním smyslu, včetně vedení statku, mu sedělo méně než komukoli jinému. Nepřikládal moc ochotně ruku k dílu a nešetřil výdaji tam, kde se jednalo o jeho pohodlí – chtěl dobře jíst, mít teplo, dobře bydlet. Měl rád silný mošt, šťavnatou sko- povou kýtu, černou kávu důkladně promíchanou s koňakem a cu- krem. Jídal sám v kuchyni blízko ohně, u stolečku, který mu nosili prostřený se vším všudy jako na divadle. Když tedy zpozoroval, že Charles má v přítomnosti jeho dcery zrudlé tváře, což znamená, že ho v nejbližších dnech požádá o její ruku, uvažoval o celé záležitosti předem. Připadal mu sice trochu ne- mastný neslaný a nebyl to zrovna zeť podle jeho srdce, ale říkalo se o něm, že je spořádaný, šetrný a velmi vzdělaný, a patrně nebude příliš náročný, co se týče věna. A starý Rouault věděl, že bude muset prodat dvaadvacet akrů svého majetku, protože dlužil hodně zedníkovi a sedláři a bylo nutné vyměnit hřídel u lisu, a tak usoudil: „Jestli si o ni řekne, dám mu ji.“ Na svatého Michala přijel Charles do Bertaux na tři dny. Poslední z nich uplynul jako oba předchozí, čtvrthodinka po čtvrthodince mí- jela. Starý Rouault ho vyprovázel, šli spolu úvozovou cestou, za chvíli se rozloučí: vhodná chvíle nastala. Charles počkal až na konec živého

plotu, a když ho přešli, konečně zamumlal: „Pane Rouaulte, já bych vám rád něco řekl.“

Zastavili se. Charles mlčel. Starý Rouault se tiše zasmál. „Jen mi povězte, co máte na srdci! Myslíte, že nevím, oč jde?“ „Otče Rouaulte… otče Rouaulte…,“ vykoktal Charles. „Já sám si nepřeju nic lepšího,“ pokračoval statkář. „I když děvče má patrně stejný názor jako já, musíme se jí zeptat na její mínění. Jděte a já se vrátím domů. Jestli řekne ano, tak se radši nevracejte, kvůli lidem, a taky by ji to moc rozrušilo. Ale abyste se neužíral nejis- totou, otevřu okenici dokořán až ke zdi: uvidíte ji zezadu, když se na- kloníte přes živý plot.“ A odešel. Charles přivázal koně ke stromu. Utíkal na stezku a čekal. Uplynula půlhodina, potom na hodinkách napočítal devatenáct minut. Najed- nou to na zdi zarachotilo; okenice se rozevřela, ještě se jí chvěla zá- strčka. Druhý den byl na statku už v devět hodin ráno. Emma se zarděla, když vešel, a z konvence se pokusila o smích. Starý Rouault nastáva- jícího zetě objal. Hovor o praktických záležitostech zatím odložili; měli ostatně dost času, protože svatba se ze slušnosti nemohla konat dřív, než Charlesovi skončí smutek, zjara příštího roku. Zima uběhla v očekávání. Slečna Emma si obstarávala výbavu. Část jí objednali v Rouenu a ona sama si ušila košile a noční čepečky podle vypůjčených módních kreseb. Při Charlesových návštěvách na statku se mluvilo o přípravách na svatbu, uvažovalo se, kde se bude podávat večeře, počítalo se, kolik bude chodů a jaká jídla se budou předklá- dat. Emma by si přála vdávat se o půlnoci za svitu pochodní, ale otec Rouault neměl pro tento nápad pochopení. Konala se tedy svatba, na kterou přišlo třiačtyřicet osob, šestnáct hodin se sedělo za stolem a hostina pokračovala druhý den a zčásti i několik dalších.

Kapitola čtvrtá

osté se dostavili časně. Přijeli v kočárech, na ká- rách tažených jedním koněm, v dvoukolkách s lavicemi, ve starých bryčkách bez kapoty, v ote- vřených vozech s koženými závěsy, a mladí lidé z nejbližších vesnic přijeli na žebřiňácích, kde stáli jeden vedle druhého a rukama se přidržovali že-

břin, aby při rychlé jízdě a citelném natřásání neupadli. Přijeli i z de- setimílové vzdálenosti, z Goderville, Normanville a Cany. Byli pozváni všichni příbuzní obou rodin, došlo ke smíření s rozkmotře- nými přáteli, napsalo se známým, se kterými se už dávno neudržovaly styky. Čas od času bylo za živým plotem slyšet zapráskání biče, potom se otevřela vrata: vjížděla nějaká bryčka. Koně klusali až k prvnímu schodu, tam se naráz zastavili a bryčka vyklopila náklad lidí, kteří vy- lézali ze všech stran, třeli si kolena a protahovali si záda. Dámy v čep- cích měly šaty podle městské módy, zlaté řetízky k hodinkám, peleríny s cípy zkříženými pod pasem, nebo barevné šátky připev- něné na zádech špendlíkem, které jim zezadu odhalovaly krk. Kluci, oblečeni podobně jako jejich tatínkové, vypadali ve svých nových ob- lecích celí nesví (mnozí z nich dokonce dostali toho dne svůj první pár bot v životě). Vedle nich bylo vidět nějakou tu vytáhlou čtrnác- tiletou nebo šestnáctiletou dívenku, nejspíš jejich sestřenici nebo starší sestru, v bílých šatech od prvního přijímání, prodloužených pro tuto příležitost, zardělou a vyjevenou, s vlasy mastnými od růžové pomády, a obávající se, aby si neušpinila rukavice. Jelikož na vypřažení všech vozů nebylo dost čeledínů, vyhrnuli si páni rukávy a pustili se

do toho sami. Podle různého společenského postavení na sobě měli fraky, redingoty, kazajky, kabáty – dobré fraky, na něž se celá rodina dívala s úctou a které se vytahovaly ze skříně pouze při svátečních příležitostech; redingoty s dlouhými šosy, vlajícími ve větru, zdobené válcovitými límci a s kapsami jak pytle; kazajky z hrubého sukna, do- plněné obvykle čepicí s měděnou obrubou u štítku; krátké kabáty, které měly vzadu dva knoflíky vedle sebe jako dvě oči a jejichž šosy vypadaly jako vyseknuté z jednoho kusu tesařovou sekyrou. Někteří také – ale ti ovšem měli večeřet až na nejvzdálenějším konci tabule – na sobě měli sváteční halenu, halenu s límcem položeným na ramena, s drobně nařasenými zády a přepásanou nízko umístěným vyšívaným páskem. Košile na prsou se vzdouvaly jako krunýře. Každý byl čerstvě ostříhán, uši odstávaly od hlavy, všichni byli hladce oholení: ti, kteří vstávali už před svítáním a na holení dobře neviděli, měli šikmé jizvy pod nosem nebo podél čelistí a skvrny odřené kůže velké jako třífran- ková mince, které se cestou na čerstvém vzduchu zbarvily do ruda, což na všech těch bílých tlustých a rozzářených tvářích vytvářelo rů- žové mramorování. Radnice byla od statku vzdálená jen půl míle, šlo se tam tedy pěšky a po obřadě v kostele se všichni stejnou cestou vraceli. Průvod, zprvu jednolitý jako barevná stuha vlnící se krajinou po úzké stezce, jež se vinula mezi zeleným obilím, se po chvíli rozdrolil do několika skupin, které se spolu bavily a opožďovaly se. Vpředu šel šumař a housle měl ověšené pentlemi a mušlemi, za ním novomanželé, potom příbuzní, přátelé namátkou za sebou a vzadu zůstávaly děti, bavily se trháním zvonečků ovsa nebo si hrály, aniž si jich někdo všímal. Emminy příliš dlouhé šaty se vzadu trochu vláčely po zemi. Emma se občas zastavila, aby si je povytáhla, a jemně z nich rukama v rukavičkách odstraňovala pichlavé traviny a hlavičky bodláků, zatímco Charles s prázdnýma rukama čekal, až skončí. Otec Rouault v novém hedvábném klo- bouku na hlavě a v černém fraku, jehož manžety mu spadaly až ke ko- nečkům prstů, kráčel zavěšen do paní Bovaryové. Pan Bovary otec, který v hloubi duše všemi těmi lidmi pohrdal, přijel jen v prostém

Svatba

Charles však neskrýval nic. Oslovoval ji ženuško, tykal jí, každého se poptával, kde je, všude ji hledal, často ji odváděl za humna, a pak ho bylo vidět v dálce mezi stromy, jak ji objímá kolem pasu, naklání se nad ní a hlavou jí přitom cuchá vestičku u živůtku. Dva dny po svatbě manželé odjeli: Charles se kvůli svým pacien- tům nemohl zdržet déle. Otec Rouault je dal odvézt svou bryčkou a sám je doprovázel až do Vassonville. Tam dceru naposledy políbil, vystoupil a dal se na cestu domů. Když ušel asi sto kroků, zastavil se, a jak se díval za odjíždějící bryčkou, jejíž kola se otáčela v prachu, zhluboka si vzdechl. Potom si vzpomněl na vlastní svatbu, na zašlé časy, na manželčino první těhotenství; on se také tolik radoval toho dne, kdy si ji přivedl domů od jejího otce, kdy si ji vezl za sebou na koni a kůň klusal po sněhu. Bylo to totiž kolem Vánoc a kraj byl celý bílý, ona se ho držela jednou rukou, na druhé měla zavěšený košík. Vítr čechral dlouhé krajkové stuhy jejího čepce, které mu občas pře- létly okolo úst, a když otočil hlavu, viděl u svého ramene její růžovou tvářičku, která se tiše usmívala pod zlatým štítkem čepce. Občas mu vložila ruku do záňadří, aby si zahřála prsty. Jak je to všechno dávno! Jejich synovi by dnes bylo třicet let! Ohlédl se ještě, ale na cestě už nic neviděl. Byl smutný jako dům po vystěhování, v mozku zatemně- lém přílišným hodováním se mu smísily něžné vzpomínky s chmur- nými myšlenkami a chvilku měl velkou chuť zajít ke kostelu. Jelikož se však obával, že v něm ten pohled vzbudí smutek ještě větší, vrátil se rovnou domů. Novomanželé přijeli do Tostes okolo šesté hodiny. Sousedé si stoupli k oknům, aby se podívali na lékařovu novou ženu. Stará služka se přišla představit, uvítala ji, omluvila se, že večeře ještě není hotová, a vyzvala paní, aby se zatím porozhlédla po domě.

rostlinami. Docela vzadu pod smrčky stál sádrový farář a četl si v bre- viáři. Emma se vydala nahoru do ložnic. První nebyla zařízená, ale ta druhá, manželská, měla v alkovně s červenými závěsy mahagonové lůžko. Prádelník zdobila krabička z mušlí a na sekretáři vedle okna stála ve váze kytice pomerančových květů, ovázaná hedvábnými at- lasovými stuhami. Byla to svatební kytice – svatební kytice té druhé! Pohlédla na ni. Charles si toho všiml, vzal ji a odnesl na půdu. Emma mezitím seděla v křesle – kolem ní rozložili její věci –, myslela na svou vlastní svatební kytici, zabalenou v krabici, a uvažovala, co by se s ní asi stalo, kdyby náhodou zemřela ona. V prvních dnech se zaměstnávala úvahami o změnách v domě. Od- stranila ze svícnů poklopy, dala nalepit nové tapety, natřít schodiště a na zahradě kolem slunečních hodin postavit lavičky; vyptávala se dokonce, jakým způsobem se zřizuje nádrž s vodotryskem a rybič- kami. Její muž, který věděl, že se ráda projíždí, pro ni sehnal z druhé ruky dvoukolku, a ta pak s novými svítilnami a s blatníky z prošívané kůže vypadala skoro jako elegantní tilbury. Byl nyní šťastný a naprosto bez starostí. Oběd ve dvou, večerní procházka po hlavní ulici, pohyb její ruky, kterou se dotýkala stužky ve vlasech, pohled na její slamáček, zavěšený na okenní zástrčce, a mnoho jiných věcí, o kterých si nikdy nemyslel, že by mohly být zdrojem potěšení, u něj teď vyvolávaly neustálý pocit štěstí. Ráno se v posteli díval, jak vedle něho na polštáři dopadá sluneční světlo na plavé chmýří jejích tváří, zpola zakrytých vykrojenými patkami če- pečku. Když jí tak zblízka hleděl do očí, zdály se větší, zvláště když při probouzení několikrát za sebou zamrkala víčky: ve stínu byly černé, na světle tmavomodré a jako by měly několik postupných ba- revných vrstev, vespod temných a světlajících směrem k třpytnému povrchu. Jeho vlastní oko se ztrácelo v těch hlubinách a viděl tam sám sebe v malém až k ramenům, i s šátkem na hlavě a pootevřeným vý- střihem u košile. Vstával. Ona se postavila k oknu, aby ho viděla od- jíždět, a zůstávala opřená o lokty mezi dvěma květináči s muškáty, v županu, který jí volně splýval podél těla. Charles si na ulici připínal

Kapitola pátá

ihlové průčelí bylo rovnoběžné s ulicí či spíše s vo- zovou cestou. Za dveřmi visel plášť s úzkým lím- cem, uzda, černá kožená čepice a v rohu na zemi stál pár kožených kamaší ještě pokrytých zaschlým blátem. Vpravo byl salón, totiž místnost, kde se jedlo a pobývalo. Kanárkově žlutá tapeta zvýraz-

něná nahoře girlandou bledých květů se na špatně napjatém plátně celá vlnila, bílé kalikové záclony obroubené červenými prýmky se křížily u oken a na úzké římse krbu zářily hodiny s Hippokratovou hlavou mezi dvěma postříbřenými svícny pod oválnými poklopy. Na druhé straně chodby měl Charles ordinaci, místnůstku širokou asi šest kroků, kde stál stůl, tři židle a kancelářské křeslo. Nerozřezané brožované svazky Slovníku lékařských věd, jejichž vzhled utrpěl při každém prodeji, kterým postupně prošly, zaplňovaly téměř samotné šest polic knihovny z jedlového dřeva. V ordinační době pronikal stě- nou dovnitř pach škvířícího se másla a v kuchyni zas bylo slyšet, jak pacienti kašlou a vykládají o svém trápení. Potom následovala velká zanedbaná místnost vedoucí přímo na dvůr a k stáji; byla v ní pec a sloužila nyní jako dřevník, sklep a skladiště plné starého železa, prázdných sudů, vyřazeného hospodářského nářadí a dalších zaprá- šených předmětů, u kterých se nedalo uhodnout, k čemu vlastně jsou. Zahrada byla spíše dlouhá než široká a táhla se mezi dvěma zdmi z lepenice pokrytými zákrsky meruněk až k trnitému živému plotu, který ji odděloval od polí. Uprostřed stály na zděném podstavci břid- licové sluneční hodiny. Čtyři záhonky ozdobené řídkými šípkovými keři symetricky rámovaly užitečnější čtverec půdy s důležitějšími

na patníku ostruhy: ona s ním z okna mluvila dál, a přitom ústy občas utrhla kousíček květu nebo listu a foukala jej směrem k němu: útržek poletoval, nadnášel se a kroužil jako pták, a než dopadl, zachytil se v neučesané hřívě staré bílé kobyly, která bez hnutí stála u dveří. Char- les jí ze sedla poslal polibek, ona odpověděla posunkem, zavřela okno a on se vydal na cestu. A potom na silnici, která donekonečna odvíjela svou prašnou stuhu, na úvozových cestách, nad nimiž se stromy na- kláněly do oblouku, na stezkách, kde mu obilí sahalo až po kolena, se sluncem na ramenou a ranním vzduchem v chřípí Charles přemítal o svém štěstí – se srdcem ještě naplněným nočními radostmi, s klid- ným duchem a s uspokojeným tělem – jako lidé, kteří po večeři ještě přežvykují chuť lanýžů, které tráví. Co dobrého až dosud v životě zažil? Snad pobyt na gymnáziu, kde zůstával zavřený za vysokými zdmi, sám mezi bohatšími nebo nada- nějšími spolužáky, kteří se bavili jeho přízvukem, posmívali jeho ob- lečení a jejichž matky přicházely do hovorny s cukrovím v rukávníku? Nebo později, když studoval medicínu a neměl peněženku nikdy dost plnou, aby mohl zaplatit nějaké hezoučké dělnici, která by se stala jeho milenkou? Potom žil čtrnáct měsíců s vdovou, která měla nohy v posteli studené jako rampouchy. Nyní však mu na celý život patří hezká žena, kterou zbožňuje. Svět se mu zúžil na hedvábný okruh její spodničky: vyčítal si, že ji dost nemiluje, chtěl ji co nejdřív zase vidět, spěchal domů, s bušícím srdcem běžel nahoru po schodech. Emma se v pokoji krášlila: přicházel potichu, políbil ji na záda, ona vykřikla. Neustále se musel dotýkat jejího hřebenu, šátku, jejích prstenů, někdy jí dával velké mlaskavé polibky na tváře, jindy jí zas jemně líbal nahou ruku od konečků prstů až po rameno, a ona ho odstrkovala s mírným pousmáním a trochu mrzutě, jako odstrkujeme dítě, které se na nás věší. Než se provdala, domnívala se, že našla lásku, ale štěstí, které by z té lásky mělo vyplynout, se nedostavilo – usoudila tedy, že se asi zmýlila. A pokoušela se zjistit, co se vlastně přesně v životě míní slovy blaženost , vášeň a opojení , která jí v knihách připadala tak krásná.

knězovu šepotu. Příměry o snoubenci, choti, nebeském milenci a manželství věčném, které se opakují v kázáních, jí v hloubi duše pro- bouzely nečekanou něhu. Večer před modlitbou se ve studovně předčítaly nábožné texty. Ve všední dny to byl třeba výtah z Náboženských dějin nebo Přednášky abbé Frayssinouse a v neděli se pro zábavu četly úryvky z Ducha křes- ťanství . Jak pozorně poprvé naslouchala melodickým nářkům roman- tické melancholie, opakovaným všemi ozvěnami země i věčnosti! Kdyby prožila dětství někde v zadním krámku obchodní čtvrti, možná by se lyricky nadchla přírodou; toto zanícení zpravidla zakou- šíme teprve prostřednictvím spisovatelů. Ona však znala venkov příliš dobře: znala bečení stád, dojení, orání. Na klidné výjevy v přírodě byla zvyklá, a tak se obracela naopak k jejím pohnutým aspektům. Moře milovala jen pro jeho bouře a zeleň jen tehdy, když byla rozseta mezi rozvalinami. Potřebovala z každé věci vyzískat nějaký osobní prospěch a zavrhovala jako zbytečné všechno, co nepřispívalo k bez- prostřední potřebě jejího srdce – neboť byla povahy spíš citové než umělecké a vyhledávala emoce, nikoli krajinu. Každý měsíc chodila na týden do kláštera jedna stará panna po- máhat se správkami prádla. Arcibiskupský úřad nad ní držel ochran- nou ruku, neboť patřila ke staré šlechtické rodině, kterou revoluce přivedla na mizinu, a tak jídala se sestřičkami v refektáři a po jídle si s nimi vždycky trochu popovídala, než se vrátila nahoru ke své práci. Chovanky nejednou utekly ze studovny, aby ji mohly navštívit. Uměla nazpaměť galantní písničky z minulého století a polohlasně si je při šití prozpěvovala. Vyprávěla historky, sdělovala, co je kde nového, na- kupovala ve městě, co kdo potřeboval, a těm větším tajně půjčovala romány, které vždycky mívala poschovávané v kapsách zástěry; ta dobrá duše z nich totiž sama hltala dlouhé kapitoly v přestávkách mezi prací. Byla v nich jen samá láska, milenci, milenky, pronásledo- vané dámy omdlévající v opuštěných besídkách, postilióni zabíjení na každé přepřahací stanici, koně ztrhaní k smrti na každé stránce, temné hvozdy, zarmoucená srdce, přísahy, vzlyky, slzy a polibky, loďky v měsíčním svitu, slavíci v hájích, páni chrabří jako lvi, mírní

Kapitola šestá

etla kdysi Paula a Virginii a snila o bambusovém domku, o černochu Domingovi, o psu Fideliovi, ale hlavně o něžném přátelství nějakého laskavého bratříčka, který šplhá na stromy vyšší než kostelní věž, aby vám utrhl červené ovoce, nebo běží bosý po písku a přináší vám ptačí hnízdo.

Když jí bylo třináct let, zavezl ji otec osobně do města, aby ji od- vedl do kláštera. Zastavili se v nějakém hostinci ve čtvrti Saint-Ger- vais, kde večeřeli na malovaných talířích, na kterých byl zpodobněn příběh slečny de la Vallière. Výklady k obrázkům, tu a tam poškrábané nožem, oslavovaly náboženství, něžné city a nádheru dvora. Nejenže se v první době v klášteře nenudila, naopak líbilo se jí mezi sestřičkami: aby ji rozptýlily, vodívaly ji do kaple, kam se z re- fektáře chodilo dlouhou chodbou. O přestávkách si moc nehrála, dobře rozuměla katechismu a na těžké otázky odpovídala panu vikáři vždycky ona. Tak žila v mírném ovzduší kláštera, odkud nikdy nevy- cházela, mezi ženami s bílou pletí nosícími růženec s měděným kří- žem a pozvolna se poddávala mystické zemdlenosti, která se line z vůní oltáře, ze svěžího chladu kropenek, ze zářících voskovic. Místo aby sledovala mši, dívala se ve své modlitební knížce na modře orá- mované svaté obrázky – milovala nemocnou ovečku, nejsvětější srdce protknuté ostrými šípy a ubohého Ježíše padajícího pod křížem. Po- kusila se celý den nejíst, aby umrtvila tělo. Hledala v duchu nějaký slib, který by na sebe vzala. Když šla ke zpovědi, vymýšlela si drobné hříchy, aby tam v temnotě mohla déle klečet se sepjatýma rukama a s tváří u mřížky naslouchat

zachovala jako kůň, kterého příliš tahají za uzdu: najednou se zastavila a udidlo jí vypadlo z úst. Její duch byl při všem tom nadšení pozitivní; milovala kostel kvůli květinám, hudbu pro slova romancí a literaturu pro její vášnivé zanícení, ale vzbouřila se proti mystériím víry. Také ji stále více popouzela kázeň, která jí byla bytostně cizí. Když ji otec z kláštera odvezl, jejího odchodu nikdo nelitoval. Představená do- konce soudila, že se Emma poslední dobou nechovala k jeptiškám dost uctivě. Po návratu domů Emmu nejdřív bavilo poroučet služebnictvu. Potom se jí venkov zprotivil a litovala svého kláštera. V době, kdy Charles poprvé přijel do Bertaux, se domnívala, že ztratila všechny iluze, že už se nemá čemu naučit a že už nebude prožívat žádné city. Avšak úzkost z nového postavení, nebo snad podráždění způso- bené lékařovou přítomností jí postačily k víře, že konečně získala tu nádhernou vášeň, která až dosud kroužila jako velký pták s růžovým peřím kdesi v zářivých výšinách poetického blankytu. A nyní si ne- dovedla představit, že ten klid, v němž žije, má být ono dávno vy- sněné štěstí.

valy ani dojetí, ani smích, ani snění. Když ještě bydlel v Rouenu, nebyl, jak říkal, nikdy zvědavý na pařížské herce a nešel se na ně po- dívat do divadla. Neuměl plavat ani šermovat, ani střílet z bambitky a jednou jí nedokázal vysvětlit jakýsi jezdecký termín, na který nara- zila někde v románu. Muž má přece všechno znát, vynikat v nejrůznějších činnostech, zasvěcovat ženu do hloubek vášně, do jemností života, do všech ta- jemství! On ji však ničemu neučil, nic neznal, po ničem netoužil. My- slel si, že je šťastná, a ona mu zazlívala ten pohodlný klid, tu rozšafnou těžkopádnost i samo štěstí, které mu poskytovala. Občas si kreslila a jeho velmi bavilo stát u ní a dívat se, jak se sklání nad čtvrtkou, mhouří oči, aby na své dílo lépe viděla, nebo hněte na palci kuličky chlebové střídky. Když hrála na klavír, byl jeho obdiv tím větší, čím rychleji se jí kmitaly prsty. Měla energický úhoz a pře- jížděla bez přerušení po celé klávesnici odshora dolů. Když rozezněla ten starý nástroj, kterému se kroutily struny, bylo jej při otevřeném okně slyšet až na druhém konci vesnice, a soudní sluha, procházející prostovlasý a v soukenných střevících po hlavní silnici, se často s lejstry v ruce zastavil a poslouchal. Emma také uměla vést dům. Posílala pacientům po návštěvách ob- ratně stylizované dopisy, které ani nevypadaly jako účty. Když k nim v neděli přišel na večeři někdo ze sousedství, vymýšlela si zajímavá jídla, dovedla na vinné listy pěkně narovnat pyramidu mirabelek, hr- nečky marmelády podávala obrácené na talíři, a dokonce mluvila o tom, že koupí misky na vyplachování úst po moučníku. To všechno zvyšovalo Bovaryovu vážnost mezi lidmi. Charles začal být na sebe hrdý, že má takovou ženu. S pýchou uka- zoval v salónu dvě její skici provedené tužkou, které dal zarámovat do širokých rámů a zavěsil na dlouhých zelených šňůrkách na ná- stěnné tapety. Po mši ho bylo vídat na prahu v krásných vyšívaných trepkách. Vracel se domů pozdě, v deset hodin, někdy až o půlnoci. Pak žádal o jídlo, a protože služka už spala, připravovala mu je Emma. Svlékl si redingot, aby se mu večeřelo pohodlněji. Vyprávěl postupně o všech

Kapitola sedmá

ěkdy ji napadalo, že toto mají být vlastně nejkrás- nější dny jejího života, líbánky, jak se tomu říká. K vychutnání jejich půvabu by nejspíš bylo třeba odjet někam do zemí se zvučnými jmény, kde se po svatbě tak sladce lenoší! V poštovních dostavnících za modrými hedvábnými záclonkami se pomalu

jede příkrými cestami vzhůru za zvuku postiliónovy písničky, kterou vrací horská ozvěna zároveň s cinkáním kozích zvonků a s temným du- něním vodopádu. Když zapadá slunce, vdechuje člověk na pobřeží zátok vůni citroníků. Potom večer na terase vily jsou novomanželé sami, s propletenými prsty hledí na oblohu a dělají plány. Připadalo jí, že ně- která místa na zemi asi plodí štěstí jako rostlinu, které svědčí určitá půda a která nikde jinde neprospívá. Proč se nemůže opřít o balkón švýcar- ského dřevěného domku nebo skrýt svůj smutek ve skotské chaloupce, s manželem oděným do černého sametového fraku s dlouhými šosy, v měkkých botách, ve špičatém klobouku a s manžetami! Možná si přála někomu se s tím vším svěřit. Jak ale měla vyjádřit nepostižitelnou nevolnost, která mění tvar jako oblaka, která poletuje jako vítr? Chyběla jí slova, příležitost i odvaha. Kdyby byl Charles chtěl, kdyby o tom měl tušení, kdyby jeho po- hled vyšel aspoň jednou vstříc jejím myšlenkám, pak, jak se domní- vala, by její srdce náhle překypělo, jako se naráz sesype dozrálé ovoce, když se ruka dotkne zákrsku. Čím intimnější však byl jejich život, tím více se od něho niterně odpoutávala a vzdalovala. Charlesovy řeči byly ploché jako chodník na ulici a defilovaly v nich ve všedním hávu ty nejobyčejnější myšlenky, které nevyvolá-

Page 1 Page 2 Page 3 Page 4 Page 5 Page 6 Page 7 Page 8 Page 9 Page 10 Page 11 Page 12 Page 13 Page 14 Page 15 Page 16 Page 17 Page 18 Page 19 Page 20 Page 21 Page 22 Page 23 Page 24 Page 25 Page 26 Page 27 Page 28 Page 29 Page 30 Page 31 Page 32 Page 33 Page 34 Page 35 Page 36 Page 37 Page 38 Page 39 Page 40 Page 41 Page 42 Page 43 Page 44 Page 45 Page 46 Page 47 Page 48 Page 49 Page 50 Page 51 Page 52 Page 53 Page 54 Page 55 Page 56 Page 57 Page 58 Page 59 Page 60 Page 61 Page 62 Page 63 Page 64 Page 65 Page 66 Page 67 Page 68 Page 69 Page 70 Page 71 Page 72 Page 73 Page 74 Page 75 Page 76 Page 77 Page 78 Page 79 Page 80 Page 81 Page 82 Page 83 Page 84 Page 85 Page 86 Page 87 Page 88 Page 89 Page 90 Page 91 Page 92 Page 93 Page 94 Page 95 Page 96 Page 97 Page 98 Page 99 Page 100 Page 101 Page 102 Page 103 Page 104 Page 105 Page 106 Page 107 Page 108 Page 109 Page 110 Page 111 Page 112 Page 113 Page 114 Page 115

Made with FlippingBook - Online magazine maker