cité měla přibližně stejnou postavu, a když ji spatřil zezadu, podléhal Charles často iluzi a volal na ni: „Ach, zůstaň! Zůstaň!“ Avšak o svatodušních svátcích utekla Félicité s Theodorem z Yon- ville; ukradla ze šatníku všechno, co tam ještě zbývalo. V té době mu také paní Dupuisová, vdova, s potěšením oznámila „sňatek svého syna pana Léona Dupuise, notáře v Yvetot, se slečnou Leocadií Leboeufovou z Bondeville“. V blahopřání, které jí Charles zaslal, napsal také větu: „Jak by se z toho radovala moje ubohá žena!“ Jednoho dne, když bezcílně bloumal po domě, vyšel až nahoru na půdu; pod trepkou ucítil zmuchlanou kuličku jemného papíru. Rozbalil ji a četl: „Emmo, odvahu, odvahu! Nechci být příčinou Vašeho život- ního neštěstí.“ Byl to Rodolphův dopis, zapadl na zem mezi bedny a zů- stal tam; vítr z vikýře ho zavál ke dveřím. A Charles zůstal nehybně a s otevřenými ústy stát na témže místě, kde kdysi zoufalá Emma, bledší ještě než nyní on, chtěla zemřít. Konečně objevil dole na druhé stránce malé R. Co to je? Pak si vzpomněl na Rodolphovy časté návštěvy, na to, jak náhle zmizel a jak rozpačitě se choval, když se s ním od té doby dvakrát nebo třikrát setkal. Avšak uctivý tón dopisu ho zmýlil. „Třeba se milovali platonicky,“ řekl si. Charles ostatně nepatřil k lidem, kteří chtějí přijít věcem na kloub; ucouvl před důkazy a jeho neurčitá žárlivost se rozplynula v nesmír- nosti jeho žalu. „Všichni ji museli zbožňovat,“ usoudil. Každý muž po ní jistě toužil. Připadala mu proto ještě krásnější, a zmocnila se ho trvalá, zuřivá touha po ní; rozpalovala jeho zoufalství a byla bezmezná, protože byla neukojitelná. Aby se jí zalíbil – jako by ještě žila –, přejal její záliby, její myšlenky; koupil si vysoké lakové boty, začal nosit bílé kravaty. Pomádoval si kníry a jako kdysi ona podepisoval směnky. I ze záhrobí na něj měla špatný vliv. Musel kus po kuse prodat své stříbro, potom prodal nábytek ze sa- lónu. Všechny pokoje se vyprázdnily, ale ložnice, její ložnice, zůstala
Kapitola jedenáctá
P
říštího dne poslal Charles pro dcerku. Ptala se po mamince. Řekli jí, že maminka odjela a že jí při- veze hračky. Berta o ní pak ještě několikrát mlu- vila, ale jak dny míjely, přestala na ni myslet. Veselost děvčátka Charlese hluboce rmoutila, a navíc musel snášet lékárníkovy nesnesitelné pro-
jevy útěchy. Brzy začaly zas peněžní starosti; pan Lheureux znovu popichoval pana Vinçarta a Charles se zavázal platit nehorázné částky, za nic na světě by totiž nepřipustil, aby se prodal sebenepatrnější kus nábytku, který patřil jí . Matka z toho byla nanejvýš rozhořčena. Rozčílil se víc než ona. Úplně se změnil. Opustila jeho dům. Potom se z toho všichni snažili vytěžit . Slečna Lempereurová po- žadovala honorář za šest měsíců, ačkoli Emma u ní neměla ani jednu hodinu (i když kdysi Charlesovi ukázala onu stvrzenku); byla to do- hoda mezi oběma ženami. Majitel půjčovny knih žádal o vyrovnání předplatného za tři roky; stará Rolletová poštovné za nějakých dvacet dopisů; a když se Charles vyptával na podrobnosti, měla tolik jem- nocitu, že odpověděla: „To já nevím! Nějaké obchodní záležitosti.“ Při každém účtu, který platil, doufal Charles, že tím je to skončeno. Objevovaly se však další a další. Požadoval nedoplatky za někdejší lékařské návštěvy. Ukázali mu dopisy, které rozesílala jeho žena. Potom se musel omlouvat. Félicité teď nosila paniny šaty, ne všechny, protože některé si po- nechal a chodil se na ně dívat do Emminy šatny, kam se zavíral. Féli-
392
393
Made with FlippingBook - Online magazine maker