malou holčičku. Delaunay [= Delamare] se rozhodl dítě vychovat, jak nejlépe dovede; avšak ubohý muž, zcela přivedený na mizinu poté, co vyčerpal veškeré své prostředky, aniž dokázal splatit dluhy své ženy, ostouzený a nakonec také on sám znechucený živo- tem, si vlastní rukou vyrobil kyanid draselný a odešel za ženou, jejíž ztráta způsobila, že ho nic na světě ne- mohlo utěšit. 51
Louise (Pradierová) a Delphine (Delamarová) ještě nepostačují k tomu, aby vytvořily jednu jedinou Emmu. Myšlenka se však ujímá a postava se stává složitější, komplexnější. Ke dvěma nymfomankám se přidruží postava cudné dívky, kterou si Flaubert vysnil během cesty do Orientu. Tehdy se Louisi Bouilhetovi svěřuje s plány, které nosí v hlavě, a zmiňuje též „vlámský román o mladé dívce, jež umírá jako panna a mystička, v péči otce a matky, v malém provinčním městečku, v lůně zahrady osázené zelím a ovocným stromovím, na břehu řeky připomínající Eau de Robec“ 56 . Z tohoto románového projektu zbude základní rámec pro děj (úzce vymezené, izolované prostředí připra- vené k přenesení do Normandie: Eau de Robec, říčka protékající Rouenem, původní geografii nakonec překryje), psychologický rys (mysticismus) a me- lancholická tonalita (její smutně groteskní verze: mystická postava mezi hláv- kami zelí raději než svatý Antonín ve své poušti). Tyto hotové prvky z původního plánu na román poslouží jako výchozí obecný scénář. Flaubert to zaznamená dodatečně, až si bude o tehdy vydané Paní Bovaryové psát se slečnou Leroyer de Chantepie: „Ale prvotní myšlenka, kterou jsem měl, byla udělat z ní pannu žijící uprostřed provincie, stárnoucí ve smutku a žalu, a do- sahující tak vrcholných fází mystiky a vysněné vášně. Z tohoto plánu jsem zachoval celé prostředí (krajinomalbu a postavy, obojí značně temné) a ko- nečně místní kolorit.“ 57 Jedna Emma v sobě skrývá druhou. V Paní Bovaryové se náboženské vzněty, které se hrdinky čas od času zmocňují, zdají být náhražkou „ snové vášně“. Vlámka i Normanka se podřizují stejné touze po absolutnu. V tom spočívá jejich romantismus. Oné „prvotní myšlence“, o níž Flaubert hovořil se slečnou Leroyer de Chantepie, předcházela jiná: příběh Mazzy ve Vášni a ctnosti 58 , jemuž dal autor literární podobu jako patnáctiletý. Paní Bovaryová je pře-psáním tohoto raného díla, či spíše jeho ode-psáním: Vášeň a ctnost se nese v duchu frenetického romantismu: vznešené je zde nahrazeno hrůzným. Avšak průměrnost, ta už tu je. Mazza, provdaná za bankéře, sní o absolutní lásce, žije jen vášní k Ernestovi, z amanta se však vyklube ubohý hochštapler. Nevěrnice zabije manžela a děti (scénář ve stylu Pétruse Borela) 59 a pak, opuštěna milencem, se otráví; příběh je inspirován novinovou zprávou uve- řejněnou v Gazette des tribunaux (Soudním věstníku) pod názvem „Novo- dobá Brinvilliersová“ 60 : soudní či černá kronika jsou chlebem temného romantismu. Mladý Flaubert tento dějový rámec rozšíří a prohloubí. Provinilou ženu vybaví nitrem. Zpráva ze soudní kroniky se mění v intimní román.
Rozmluva se nemohla odehrát tak, jak ji Du Camp podává, protože v době, kdy k ní došlo (září roku 1849), mělo rozuzlení dramatu teprve přijít: Dela- mare spáchal sebevraždu až v prosinci téhož roku. A zdá se, že i fakta byla odlišná (Delamare sám byl nevěrný manžel) 52 . Pravdou však zůstává, že Flaubert o této senzační novinové zprávě z Rouenu v době jejího vzniku dozajista věděl a že podnítila jeho představivost a snad mu také poskytla výchozí impuls k tvorbě. Dne 23. července 1851 (tehdy se Flaubert chystá začít psát Bovaryovou ) píše Du Camp svému příteli, aby zjis- til, jak se to má s jeho spisovatelskými plány a zda se rozhodne pro „příběh paní Delamarové, který je vskutku krásný“ 53 . Představivost se chopí tohoto zdroje a smísí ho s ostatními. Paní Bova- ryová není klíčový román: za postavami se neskrývají skutečné osoby a jejich pravá jména, osudy postav vznikají krystalizací několika příběhů (a Flaubert si je vědom, že právě tento proces je podmínkou pro vytvoření typu ). Na drama Delamarových je navrstveno drama Pradierových a prolne se s ním. Sochaře Jamese (Jeana-Jacquesa) Pradiera a jeho ženu znal Flaubert už z dob svých studií práv v Paříži, vídali se často. Louise Pradierová měla četné mi- lence. Flaubert byl jedním z nich (třebaže to Louise Coletové zapíral), a bez- pochyby díky tomu získal spoustu cenných postřehů pro svá „psychologická zkoumání“: „Dával jsem si pozor, abych vedle ní nebyl ničím jiným než ana- lytikem […] Tato žena pro mne ztělesňuje typ ženy se všemi jejími instinkty, je orchestrem ženských citů.“ 54 Své erotické choutky spojovala Louise Pra- dierová s nákladnými zvyky. Manželčiny náročné potřeby vedly jinak trpěli- vého a mírného Jamese Pradiera k tomu, aby podal žádost o odluku od stolu a lože. Osudy madam Pradierové a madam Delamarové se tak v příběhu lásky a peněz prolínají. Flaubert vlastnil (odkdy?) rukopis (kým byl napsán?), který pod názvem Paměti paní Ludoviky 55 líčí život Louisy Pradierové ve smyšlené podobě.
474
475
Made with FlippingBook - Online magazine maker