II U TVÁŘENÍ ESTETIKY
Díváme-li se Mazzinýma očima a posuzujeme-li z jejího hlediska – hle, máme pro netvora ne-li omluvu, tak polehčující okolnosti: proradného milence, neviditelného manžela, popravdě vlastně neexistujícího. Podobně jako Emma, také Mazza nachází v cizoložství stejnou plytkost jako v manželství: „Ach, tohle není to, co jsem si vysnila,“ 61 říká. Tak jako Emma, i ona dostává od milence dopis na rozloučenou a zakouší pokušení spáchat sebevraždu, podlehnout volání prázdnoty. Mořské pobřeží takovému okamžiku posky- tuje romantičtější milieu než zaprášené podkroví (Emma se na oceán ve svém uzavřeném životě nikdy podívat nezajede, třebaže ho má tak blízko): „Pak uslyšela hlas, který ji volal, lákal, aby se vrhla na dno propasti, a ona s hlavou skloněnou k hlubině počítala, kolik minut a vteřin jí bude trvat, než zachroptí a zemře.“ 62 V psychonarativech a narativizovaných monolozích zaslechneme cosi z vypravěčské dvojznačnosti Paní Bovaryové : „Být znechucen vším! Nemít víru v nic, dokonce ani v lásku, první náboženství srdce […].“ 63 Tyto věty nás nutí k soucítění. Jsme blízko novodobé Brinvilliersové. Do intimního ro- mánu sice již pronikají prvky nových autorských technik – vypravěčovo ne- citelné, chladné svědectví –, ale v roce 1837 je Gustave ještě nepotřebuje. Rád dává hlas svým pocitům a netíhne k neosobnosti. Podstatný rozdíl tkví i v tom, že si tento intimní román neklade za úkol být románem mravů. Ano, je v něm patrný vágní balzacovský nádech: Mazza není společenský vydědě- nec, ale bankéřova žena, avšak charakterizace prostředí je omezená a vedlejší postavy chybějí. Obdobně jako v Adolfovi 64 , i zde je příběh založen na dvojici milenců, Ernestovi a Mazze. Jakmile se v Paní Bovaryové přidá společensko- -historický rámec, je prostřednictvím individuálního příběhu zpochybněn řád. Nyní však opusťme úvahy o původu románu a vraťme se k samotnému začátku jeho psaní.
Psaním Paní Bovaryové Flaubert nevytváří pouze román. Vymýšlí styl, který prostoupí všechna jeho příští díla. Vynalézá dikci, která vyvede z míry jeho současníky a nechá je v rozpacích nad smyslem toho, co čtou. 1. O D LYRIČNOSTI K NEOSOBNOSTI Impulsem k psaní Paní Bovaryové byla Flaubertovi touha rozejít se s díly mládí a jejich všudypřítomným vypravěčem, odpoutat se od exaltovaného romantismu (jehož dozvuky ostatně už téměř není slyšet: uprostřed století je francouzská literatura v útlumu a bez avantgardy, v očekávání nových hlasů, a právě v tomto okamžiku se objevují Flaubert a Baudelaire). Tuto konverzi, která je zprvu především autocenzurou, provázejí pochybnosti. Sotvaže se Flaubert pustí do práce na knize, obrací se důvěrně na muže, který mu pora- dil, aby spálil Pokušení svatého Antonína :
Jsou chvíle, kdy si říkám, že se mýlím, chci-li napsat rozumnou knihu a nepodléhat všem těm lyrickým nešvarům, žvástům a filosoficko-fantastickým vý- střednostem, které mě napadají. Kdo ví? Třeba jed- noho dne alespoň zplodím dílo, které bude vskutku moje. 65
Román, který se stane jedním z hlavních děl francouzské literatury, začíná Flau- bert s nechutí a bez nadšení. O několik měsíců později – to už se práce na textu rozběhla – zvažuje úskalí této tvorby omezované přísnými pravidly, nesnadnost psaní založeného na málo dramatickém syžetu, který redukuje vyprávění na analýzu. Kromě problémů se syžetem má i potíže rázu technického:
Paní Bovaryová bude v tomto smyslu tak nebývalým, mimořádným a namáhavým výkonem, že to navždy budu schopen cítit jen já sám: téma, postavy, účinek atd., všechno mě přesahuje. […] Při psaní této knihy jsem jako člověk, co hraje na klavír s olověnými kul- kami v každém článku každého prstu. 66
476
477
Made with FlippingBook - Online magazine maker