Než se Paní Bovaryová stane uměleckým dílem, jeví se jako stylistické cvičení, úkol pocvičit se v antilyrickém psaní. V prvních z mnoha dopisů, kde se Flau- bert svým románem intenzivně zabývá, hovoří s Louisou Coletovou přede- vším o tomto tyranizujícím stylu psaní; neutrousí ani slovo o zápletce, o psychologii postav nebo o dějových scénách (Louise muselo nějakou dobu vrtat hlavou, o čem ten příběh vlastně je!). Obsah románu bude zmíněn až později a ve srovnání s muky, jaká jejímu příteli působil zápas se stylem, zů- stane druhotným a jim podřízeným tématem ( Jak slovy zachytit průměrnost? Jak dodat románu o znuděnosti rytmus? , to je, oč autorovi běží). Nechme uply- nout dalších deset měsíců a poslechněme si Flauberta, kterak téže Louise Coletové opakuje, jak moc je jeho buržoazní román odporný jeho romantic- kému založení:
Lexikální „barbarismy“ neuspořádanosti a šílenosti svědčí o mimořádné síle tvůrčího zanícení (v Paní Bovaryové se šílenosti vyskytují v souvislosti s Emmou snící o životech plných vášně, do nichž nahlédla na zámku Vau- byessard). Když Flaubert psal Svatého Antonína , nebyl pro něj styl prací, ale exaltací, pro inspirovaného nepochybně drahocennou. Estetická hodnota tohoto stylu se však ozřejmí až zpětně, prostřednictvím metafory náhrdel- níku, která se během geneze Paní Bovaryové několikrát vrátí: krásné perly ne- mají cenu dobré nitě, kompozice dominuje nad výrazem. Autokritika lyrické uvolněnosti se zpřesňuje: já autora nahrazuje v inspi- rovaném psaní já postavy. Převléká se za něj: „Ve Svatém Antonínovi jsem byl svatým Antonínem já sám, a zapomněl jsem na to. Je to postava, kterou je třeba udělat (a obtížnost té práce není zanedbatelná).“ 69 Místo aby osobnost poustevníka z raných dob křesťanství vzkřísil, sáhl Flaubert po anachronické psychologii. Svatého Antonína zromantizoval. Historický odstup dává této vadě, která činí postavu nevěrohodnou, krutě za vyučenou. Až bude Flaubert psát Salambo , bude mít na paměti tento imperativ: Mysli a ciť v pojmech lidí ze třetího století před Kristem. Antický příběh je však pouze názorným od- halením zásady, která platí i pro moderní román: Chceš-li vdechnout život svým postavám, nevkládej do díla sám sebe. Flaubert tak načrtl axiom svého nového románového umění: Postava zaujme místo v prvním plánu, zatímco vypravěč (který s tak nesnesitelnou lehkostí získává falešnou tvářnost autora) ustoupí do pozadí. Paní Bovaryová je Antipokušením svatého Antonína . Lyrický hlas předává štafetu pozorovateli (ano, vypravěči nezbývá než se omezit na tuto skrovnou roli). Takovou proměnu usnadňuje volba námětu z ranku prů- měrnosti, který vylučuje šílenosti vznešeného:
Ale vzduch! Vzduch! Nebudou tam ty skvělé obraty, široké, plné periody – věty, které plynou jako řeky, mnohočetné metafory, velkolepé stylové výbuchy, zkrátka všechno, co mám rád. Snad z toho aspoň vyjdu připraven napsat později nějakou dobrou věc. 67
Zdálo by se, že dílo samo o sobě není cílem (řekne-li tehdy Flaubert, že nemá zájem o vydání, nedělá to z čiré koketerie), ale pouhým stupněm v učňov- ském procesu: cílem je zlikvidovat starý styl a osvojit si nový. Proto ten ne- zbytný kritický návrat k Pokušení svatého Antonína , které stylem odpovídalo Flaubertovu tvůrčímu naturelu, u něhož ale poddání se inspirovanému psaní vedlo k beztvarému dílu. Šťastná lehkost je známkou nedostatečnosti. Z toho, krátce řečeno, plyne: požadavkem, který zaručuje kvalitu, je práce. Flauber- tova Paní Bovaryová je návratem ke klasické etice umění:
Žiju teď v úplně jiném světě, ve světě pečlivého po- zorování i těch nejplošších detailů. – Pohled upírám na plesnivé mechoví duše. To, co dělám, je na hony vzdáleno mytologickému a teologickému planutí Sva- tého Antonína . A stejně jako je jiné téma, píšu i já úplně jinou metodou. Chci, aby v mé knize nebylo jediného autorova hnutí, jediné jeho úvahy. 70
Jakmile jsem se chopil tématu, kde jsem si mohl zcela svobodně dopřát lyrična, zvratů a neuspořádaností, ocitl jsem se plně ve své přirozenosti a musel jsem do toho jít. Už nikdy nepropadnu takovým stylistickým šílenostem, jakým jsem se oddával v těch osmnácti skvělých měsících. S jakým uchvácením jsem leštil perly na svém náhrdelníku! Jediné, na co jsem za- pomněl, byla nit. 68
Flaubert si uvědomuje, že v Tostes a Yonville je méně doma než ve své Thé- baidě. To, o čem vypráví, je mu radikálně cizí, a to je jeho štěstí, ať už je proces tvorby jakkoli bolestný:
478
479
Made with FlippingBook - Online magazine maker