Orientu přinesla ovoce: zostřila vnímavost malíře luministy vůči světlu a stínu. Tyto poetické odbočky prozaika realistu osvobozují; vymaňují jej z jeho pro- zaické podstaty. Dokonce i Weiss ve svém článku o brutální literatuře hovoří o poezii přírody a o „dobré poezii domova“ a na ukázku přikládá větu z líčení Charlesovy cesty do Bertaux: „Nepršelo už: začínalo se rozednívat a na ho- lých větvích jabloní se krčili nehybní ptáci s peřím načepýřeným v chladném jitřním větru.“ 337 Realistický román je místy románem venkovským. V souvislosti s popisem krajiny vyvstanou otázky: Jaká je morálka této knihy? Co tedy znamenají tato zákoutí krásy ve světě ošklivosti? Sainte-Beuve v nich jasnozřivě rozpoznává lekci misantropa. Flaubert maluje idylické kra- jiny, ale protagonisté idyly v nich chybějí. Pod jeho perem se tento antický žánr stává prázdnou formou, která tím více obnažuje průměrnost a nízkost okolního světa. Útěšnost idyly, radosti lásky, uspokojení z prostého štěstí, jaké dává rodinný kruh, tu nejsou takové jako u preromantika Bernardina de Saint-Pierre nebo ve venkovských románech romantičky Sandové: „Ideál vy- prchal, lyrika vyschla,“ 338 uzavírá Sainte-Beuve. Philoxène Boyer tuto myš- lenku zopakoval a nazval Paní Bovaryovou „hořkou idylou rozčarovaného Theokrita“ 339 . Gustave Flaubert píše své malé idyly s neosobním lyrismem: v těchto krásných krajinách nekvetou žádné city, jen pocity či vjemy. Locus amoenus , líbezné místo bezpečí a lásky, je pustý: „Tyto krajiny, tak pravdivé, tak upřímné a ryzí, tyto pozemské ráje, kde dýchá venkovský genius loci , mu poslouží leda k zarámování vulgárních bytostí, plochých a hloupě ctižádos- tivých lidí, ignorantů nebo polovzdělanců, milovníků bez jemnosti a taktu.“ 340 Popis je budován jako antiteze k vyprávění. Alceste, přesně v duchu Rous- seauově, se nechává unášet svým sněním samotářského chodce na procházce. Na závěr připomeňme slova Toniho Révillona, který ve Flaubertovi ob- jevuje básníka krajiny uprostřed lidské pouště :
Uprostřed této krásné normandské přírody člověka nakonec popadne stesk po někom, koho by tu mohl milovat – po konečně sympatické postavě! 341
Idyla se stala misantropickým žánrem.
Philippe Dufour
Navíc je to básník. Třebaže z očí jeho žebravého slepce vytéká zelenavý hnis, odpor rychle ustoupí před okouzlením jeho krajinami. Stromy v Yonville se vynořují na louce pod paprsky zapadajícího slunce jako gotické panny na zlatém pozadí německých maleb. Venkovské obrazy, zejména ten, který zachy- cuje statek pana Rouaulta, jsou naplněny malebným rázem stavení i dvora a rustikálním cítěním, plným svěžesti a naivity.
572
573
Made with FlippingBook - Online magazine maker