Občas je přicházela navštívit Charlesova matka, ale po několika dnech jako by ji snacha získala na svou stranu, a potom do něho obě jako dva nože neustále ryly svými úvahami a poznámkami. Nedělá dobře, když tolik jí! Proč pokaždé nabízí skleničku každému, kdo při- jde? Jaká umíněnost, že nechce nosit flanelové prádlo! Začátkem jara se přihodilo, že notář z Ingouville, který spravoval majetek vdovy Dubucové, ujel za moře a odvezl s sebou veškeré pe- níze svých klientů. Heloisa sice ještě vlastnila část lodi, odhadnutou na šest tisíc franků, a dům v ulici Saint-François, avšak z celého toho majetku, se kterým se nadělalo tolik řečí, se v domácnosti neobjevilo vůbec nic, leda pár kusů nábytku a nějaké tretky. Bylo nutno záležitost objasnit. Dům v Dieppe byl zadlužený hypotékou od střechy až do základů, kolik vlastně uložila u notáře, bylo u pánaboha a podíl na lodi nedělal víc než tisíc stříbrných. Panička tedy lhala! Pan Bovary otec v rozhořčení rozbil židli o podlahu a obvinil svou ženu, že synovi zničila štěstí, když ho přitáhla k takové staré kobyle, jejíž postroje ne- mají o nic větší cenu než její kůže. Bovaryovi přijeli do Tostes. Nastalo dohadování. Došlo k výstupům. Heloisa se plačky vrhla manželovi do náruče a zapřísahala ho, aby ji chránil před svými rodiči. Charles ji chtěl hájit. Rodiče se urazili a odjeli. Avšak rána už dopadla. O týden později, když Heloisa věšela na dvorku prádlo, dostala chrlení krve a druhý den, zatímco byl Charles obrácen zády a stahoval na okně záclony, řekla: „Ah, Bože!“ vzdechla a omdlela. Zemřela! Bylo to neočekávané překvapení. Když na hřbitově všechno skončilo, vrátil se Charles domů. Dole nikoho nenašel; šel tedy do prvního poschodí do ložnice, uviděl tam její šaty ještě viset u alkovny. Opřel se o sekretář a zůstal tak až do ve- čera ponořen do bolestného snění. Koneckonců ho milovala.
Kapitola třetí
J
ednoho rána přišel starý Rouault zaplatit za svou vyléčenou nohu: přinesl sedmdesát pět franků v dvoufrankových mincích a k tomu krůtu. Věděl o lékařově ztrátě a utěšoval ho, jak mohl. „Já vím, jaké to je,“ řekl a poklepal mu na ra- meno, „mně bylo stejně, jako je vám! Když jsem
ztratil svou drahou nebožku ženu, chodil jsem do polí, abych byl sám; zhroutil jsem se pod stromem, plakal jsem, volal jsem Pánaboha, po- vídal mu hlouposti; přál jsem si být jako ti krtci, co se jim v břiše hemží červi, zkrátka mrtvý. A když jsem si pomyslel, že zrovna teď jsou jiní chlapi se svými ženuškami a tisknou si je k sobě, tloukl jsem holí o zem. Skoro jsem se zbláznil, už jsem ani nejedl; nevěřil byste tomu, ale samo pomyšlení, že bych šel do kavárny, se mi hnusilo. No vidíte, a jeden den vystřídal druhý, po zimě přišlo jaro a po létě pod- zim a ždibek po ždibku, kousek po kousíčku to přecházelo: odešlo to, zmizelo, nebo spíš se to ponořilo dovnitř, protože v nitru vám vždycky něco zbude, něco jako… taková tíha tady na prsou! Ale když už je smrt osud nás všech, nemá se člověk užírat smutkem, a protože umřel druhý, nemá chtít umřít taky… Musíte se sebrat, pane Bovary, však ono to přejde! Přijeďte se k nám podívat, dcera na vás občas mys- lívá, víte, a říká, že na nás zapomínáte. Už bude brzy jaro: vyvedeme vás do obory na králíky, abyste se trochu rozptýlil.“ Charles jeho radu poslechl. Přijel zase na Bertaux; našel tam všechno jako dřív, tedy jako před pěti měsíci. Hrušně byly v květu a starý Rouault, tentokrát už na nohou, chodil sem a tam, takže na statku bylo živěji.
28
29
Made with FlippingBook - Online magazine maker