sevřené hrdlo, trápila ho žízeň. Vstal, aby se napil vody ze džbánu a otevřel okno – obloha byla pokrytá hvězdami, vanul teplý vítr, v dálce štěkali psi. Otočil hlavu směrem k Bertaux. Pomyslel si, že vlastně nemůže nic ztratit, a tak si umínil, že požádá o její ruku, jakmile se naskytne příležitost, avšak pokaždé, když se příležitost naskytla, strach, že nenajde patřičná slova, mu sevřel rty. Starý Rouault by nic nenamítal, kdyby mu někdo dceru odvedl, nebyla mu totiž doma moc platná. V duchu ji omlouval, neboť soudil, že je příliš vzdělaná na práci v zemědělství, což je prokleté řemeslo, protože z nikoho nikdy milionáře neudělá. Nejenže sám na obdělá- vání půdy nezbohatl, ale každý rok naopak ještě přicházel o peníze: vynikal sice při prodávání na trhu, kde ho bavily různé finty patřící k řemeslu, ale zato rolničení ve vlastním smyslu, včetně vedení statku, mu sedělo méně než komukoli jinému. Nepřikládal moc ochotně ruku k dílu a nešetřil výdaji tam, kde se jednalo o jeho pohodlí – chtěl dobře jíst, mít teplo, dobře bydlet. Měl rád silný mošt, šťavnatou sko- povou kýtu, černou kávu důkladně promíchanou s koňakem a cu- krem. Jídal sám v kuchyni blízko ohně, u stolečku, který mu nosili prostřený se vším všudy jako na divadle. Když tedy zpozoroval, že Charles má v přítomnosti jeho dcery zrudlé tváře, což znamená, že ho v nejbližších dnech požádá o její ruku, uvažoval o celé záležitosti předem. Připadal mu sice trochu ne- mastný neslaný a nebyl to zrovna zeť podle jeho srdce, ale říkalo se o něm, že je spořádaný, šetrný a velmi vzdělaný, a patrně nebude příliš náročný, co se týče věna. A starý Rouault věděl, že bude muset prodat dvaadvacet akrů svého majetku, protože dlužil hodně zedníkovi a sedláři a bylo nutné vyměnit hřídel u lisu, a tak usoudil: „Jestli si o ni řekne, dám mu ji.“ Na svatého Michala přijel Charles do Bertaux na tři dny. Poslední z nich uplynul jako oba předchozí, čtvrthodinka po čtvrthodince mí- jela. Starý Rouault ho vyprovázel, šli spolu úvozovou cestou, za chvíli se rozloučí: vhodná chvíle nastala. Charles počkal až na konec živého
plotu, a když ho přešli, konečně zamumlal: „Pane Rouaulte, já bych vám rád něco řekl.“
32
Made with FlippingBook - Online magazine maker