knězovu šepotu. Příměry o snoubenci, choti, nebeském milenci a manželství věčném, které se opakují v kázáních, jí v hloubi duše pro- bouzely nečekanou něhu. Večer před modlitbou se ve studovně předčítaly nábožné texty. Ve všední dny to byl třeba výtah z Náboženských dějin nebo Přednášky abbé Frayssinouse a v neděli se pro zábavu četly úryvky z Ducha křes- ťanství . Jak pozorně poprvé naslouchala melodickým nářkům roman- tické melancholie, opakovaným všemi ozvěnami země i věčnosti! Kdyby prožila dětství někde v zadním krámku obchodní čtvrti, možná by se lyricky nadchla přírodou; toto zanícení zpravidla zakou- šíme teprve prostřednictvím spisovatelů. Ona však znala venkov příliš dobře: znala bečení stád, dojení, orání. Na klidné výjevy v přírodě byla zvyklá, a tak se obracela naopak k jejím pohnutým aspektům. Moře milovala jen pro jeho bouře a zeleň jen tehdy, když byla rozseta mezi rozvalinami. Potřebovala z každé věci vyzískat nějaký osobní prospěch a zavrhovala jako zbytečné všechno, co nepřispívalo k bez- prostřední potřebě jejího srdce – neboť byla povahy spíš citové než umělecké a vyhledávala emoce, nikoli krajinu. Každý měsíc chodila na týden do kláštera jedna stará panna po- máhat se správkami prádla. Arcibiskupský úřad nad ní držel ochran- nou ruku, neboť patřila ke staré šlechtické rodině, kterou revoluce přivedla na mizinu, a tak jídala se sestřičkami v refektáři a po jídle si s nimi vždycky trochu popovídala, než se vrátila nahoru ke své práci. Chovanky nejednou utekly ze studovny, aby ji mohly navštívit. Uměla nazpaměť galantní písničky z minulého století a polohlasně si je při šití prozpěvovala. Vyprávěla historky, sdělovala, co je kde nového, na- kupovala ve městě, co kdo potřeboval, a těm větším tajně půjčovala romány, které vždycky mívala poschovávané v kapsách zástěry; ta dobrá duše z nich totiž sama hltala dlouhé kapitoly v přestávkách mezi prací. Byla v nich jen samá láska, milenci, milenky, pronásledo- vané dámy omdlévající v opuštěných besídkách, postilióni zabíjení na každé přepřahací stanici, koně ztrhaní k smrti na každé stránce, temné hvozdy, zarmoucená srdce, přísahy, vzlyky, slzy a polibky, loďky v měsíčním svitu, slavíci v hájích, páni chrabří jako lvi, mírní
Kapitola šestá
Č
etla kdysi Paula a Virginii a snila o bambusovém domku, o černochu Domingovi, o psu Fideliovi, ale hlavně o něžném přátelství nějakého laskavého bratříčka, který šplhá na stromy vyšší než kostelní věž, aby vám utrhl červené ovoce, nebo běží bosý po písku a přináší vám ptačí hnízdo.
Když jí bylo třináct let, zavezl ji otec osobně do města, aby ji od- vedl do kláštera. Zastavili se v nějakém hostinci ve čtvrti Saint-Ger- vais, kde večeřeli na malovaných talířích, na kterých byl zpodobněn příběh slečny de la Vallière. Výklady k obrázkům, tu a tam poškrábané nožem, oslavovaly náboženství, něžné city a nádheru dvora. Nejenže se v první době v klášteře nenudila, naopak líbilo se jí mezi sestřičkami: aby ji rozptýlily, vodívaly ji do kaple, kam se z re- fektáře chodilo dlouhou chodbou. O přestávkách si moc nehrála, dobře rozuměla katechismu a na těžké otázky odpovídala panu vikáři vždycky ona. Tak žila v mírném ovzduší kláštera, odkud nikdy nevy- cházela, mezi ženami s bílou pletí nosícími růženec s měděným kří- žem a pozvolna se poddávala mystické zemdlenosti, která se line z vůní oltáře, ze svěžího chladu kropenek, ze zářících voskovic. Místo aby sledovala mši, dívala se ve své modlitební knížce na modře orá- mované svaté obrázky – milovala nemocnou ovečku, nejsvětější srdce protknuté ostrými šípy a ubohého Ježíše padajícího pod křížem. Po- kusila se celý den nejíst, aby umrtvila tělo. Hledala v duchu nějaký slib, který by na sebe vzala. Když šla ke zpovědi, vymýšlela si drobné hříchy, aby tam v temnotě mohla déle klečet se sepjatýma rukama a s tváří u mřížky naslouchat
50
51
Made with FlippingBook - Online magazine maker