valy ani dojetí, ani smích, ani snění. Když ještě bydlel v Rouenu, nebyl, jak říkal, nikdy zvědavý na pařížské herce a nešel se na ně po- dívat do divadla. Neuměl plavat ani šermovat, ani střílet z bambitky a jednou jí nedokázal vysvětlit jakýsi jezdecký termín, na který nara- zila někde v románu. Muž má přece všechno znát, vynikat v nejrůznějších činnostech, zasvěcovat ženu do hloubek vášně, do jemností života, do všech ta- jemství! On ji však ničemu neučil, nic neznal, po ničem netoužil. My- slel si, že je šťastná, a ona mu zazlívala ten pohodlný klid, tu rozšafnou těžkopádnost i samo štěstí, které mu poskytovala. Občas si kreslila a jeho velmi bavilo stát u ní a dívat se, jak se sklání nad čtvrtkou, mhouří oči, aby na své dílo lépe viděla, nebo hněte na palci kuličky chlebové střídky. Když hrála na klavír, byl jeho obdiv tím větší, čím rychleji se jí kmitaly prsty. Měla energický úhoz a pře- jížděla bez přerušení po celé klávesnici odshora dolů. Když rozezněla ten starý nástroj, kterému se kroutily struny, bylo jej při otevřeném okně slyšet až na druhém konci vesnice, a soudní sluha, procházející prostovlasý a v soukenných střevících po hlavní silnici, se často s lejstry v ruce zastavil a poslouchal. Emma také uměla vést dům. Posílala pacientům po návštěvách ob- ratně stylizované dopisy, které ani nevypadaly jako účty. Když k nim v neděli přišel na večeři někdo ze sousedství, vymýšlela si zajímavá jídla, dovedla na vinné listy pěkně narovnat pyramidu mirabelek, hr- nečky marmelády podávala obrácené na talíři, a dokonce mluvila o tom, že koupí misky na vyplachování úst po moučníku. To všechno zvyšovalo Bovaryovu vážnost mezi lidmi. Charles začal být na sebe hrdý, že má takovou ženu. S pýchou uka- zoval v salónu dvě její skici provedené tužkou, které dal zarámovat do širokých rámů a zavěsil na dlouhých zelených šňůrkách na ná- stěnné tapety. Po mši ho bylo vídat na prahu v krásných vyšívaných trepkách. Vracel se domů pozdě, v deset hodin, někdy až o půlnoci. Pak žádal o jídlo, a protože služka už spala, připravovala mu je Emma. Svlékl si redingot, aby se mu večeřelo pohodlněji. Vyprávěl postupně o všech
Kapitola sedmá
N
ěkdy ji napadalo, že toto mají být vlastně nejkrás- nější dny jejího života, líbánky, jak se tomu říká. K vychutnání jejich půvabu by nejspíš bylo třeba odjet někam do zemí se zvučnými jmény, kde se po svatbě tak sladce lenoší! V poštovních dostavnících za modrými hedvábnými záclonkami se pomalu
jede příkrými cestami vzhůru za zvuku postiliónovy písničky, kterou vrací horská ozvěna zároveň s cinkáním kozích zvonků a s temným du- něním vodopádu. Když zapadá slunce, vdechuje člověk na pobřeží zátok vůni citroníků. Potom večer na terase vily jsou novomanželé sami, s propletenými prsty hledí na oblohu a dělají plány. Připadalo jí, že ně- která místa na zemi asi plodí štěstí jako rostlinu, které svědčí určitá půda a která nikde jinde neprospívá. Proč se nemůže opřít o balkón švýcar- ského dřevěného domku nebo skrýt svůj smutek ve skotské chaloupce, s manželem oděným do černého sametového fraku s dlouhými šosy, v měkkých botách, ve špičatém klobouku a s manžetami! Možná si přála někomu se s tím vším svěřit. Jak ale měla vyjádřit nepostižitelnou nevolnost, která mění tvar jako oblaka, která poletuje jako vítr? Chyběla jí slova, příležitost i odvaha. Kdyby byl Charles chtěl, kdyby o tom měl tušení, kdyby jeho po- hled vyšel aspoň jednou vstříc jejím myšlenkám, pak, jak se domní- vala, by její srdce náhle překypělo, jako se naráz sesype dozrálé ovoce, když se ruka dotkne zákrsku. Čím intimnější však byl jejich život, tím více se od něho niterně odpoutávala a vzdalovala. Charlesovy řeči byly ploché jako chodník na ulici a defilovaly v nich ve všedním hávu ty nejobyčejnější myšlenky, které nevyvolá-
56
57
Made with FlippingBook - Online magazine maker