„Jděte pryč!“ řekla Emma. „Nebudete se mi vysmívat, dávám vám výpověď.“ K večeři byla cibulová polévka a kousek telecího na šťovíku. Char- les seděl proti Emmě, mnul si ruce a tvářil se spokojeně. „Jak dobře je člověku zas doma!“ řekl. Bylo slyšet, jak Nastasie pláče. Měl to ubohé děvče docela rád. Často mu ve volných chvílích v dobách jeho vdovství dělávala večer společnici. Byla i jeho první pacientkou, prvním člověkem, kterého v tomto kraji poznal. „Propustila jsi ji nadobro?“ řekl nakonec. „Ano. Kdo mi v tom brání?“ odpověděla Emma. Potom se hřáli v kuchyni, zatímco jim připravovali ložnici. Charles začal kouřit. Kouřil s našpulenými rty, každou chvíli uplivoval, při každém odfouknutí kouře zaváhal. „Bude ti zle,“ řekla pohrdavě. Odložil doutník a běžel se ke studni napít studené vody. Emma sebrala pouzdro na doutníky a mrštila jím na dno skříně. Druhý den se dlouze vlekl. Procházela se po zahrádce, chodila sem a tam po stejných cestičkách, zastavovala se před záhony, před špalí- rem stromů, před sádrovým farářem a užasle hleděla na všechny ty věci z dřívějška, které tak dobře znala. Jak už je ten ples daleko! Kdo jen to zatlačuje do takové dálky předvčerejší ráno a včerejší večer! Výlet na la Vaubyessard vytvořil v jejím životě hlubokou trhlinu, jako někdy bouřka udělá za jedinou noc průrvu v horách. Ale nakonec se s tím smířila; nábožně uložila do prádelníku své krásné šaty i atlasové střevíčky, které měly podrážku žlutou od navoskovaných parket. Její srdce bylo jako ty střevíčky: při letmém styku s bohatstvím na něm ulpělo něco, co se nedá smazat. Emma se tedy zaměstnávala vzpomínkou na ples. Každou středu si říkala při probuzení: „Už je to týden, už je to čtrnáct dní… už je to tři neděle, co jsem tam byla!“ A postupně se jí v paměti rozplývaly tváře, zapomněla na melodii čtverylek, nedovedla si už jasně vybavit livreje ani jednotlivé místnosti; některé podrobnosti se vytratily, ale lítost zůstala.
Ples
73
Made with FlippingBook - Online magazine maker