rohu mezi čárami ulic, před bílými čtverci, které představovaly domy. Nakonec cítila v očích únavu, zavírala víčka a ve tmě viděla plameny plynových svítilen, pokroucené větrem, a stupátka kočárů, spouštěná s rachotem před sloupořadím divadel. Předplatila si ženský časopis Košíček a Sylfidu salónů . Bez vynechání jediné řádky hltala všechny zprávy o divadelních premiérách, dosti- zích a večírcích, zajímala se o první vystoupení nové zpěvačky, o ote- vření nového obchodu. Znala poslední módu, adresy dobrých krejčovských salónů, věděla o společenských událostech v Lesíku nebo v Opeře. V románech Eugèna Suea studovala popisy bytového zařízení; četla Balzaka a George Sandovou a hledala v nich smyšlené uspokojení osobních tužeb. Nosila si knihy i ke stolu a otáčela stránky, zatímco Charles jedl a hovořil k ní. Při četbě se jí stále vracela vzpo- mínka na vikomta. Vytvářela si spojitost mezi ním a fiktivními posta- vami. Avšak kruh, jehož byl vikomt středem, se kolem něho postupně rozšiřoval a aureola, která ho zdobila, se z jeho tváře přenesla jinam a ozařovala jiné sny. Paříž, nesmírnější než oceán, se před Emminým zrakem mihotala ve zlatém lesku. Ale mnohotvárný život, který kypěl v tom hlučném městě, byl rozdělený do částí, roztříděný do jednotlivých obrazů. Emma z nich viděla jen dva tři a ty jí zakrývaly všechny ostatní – je- dině ony pro ni představovaly celé lidstvo. Svět diplomatů se pohy- boval po naleštěných parketách v salónech plných zrcadel, okolo oválných stolů pokrytých sametovými pokrývkami se zlatými třás- němi. Vyskytovaly se tam šaty s vlečkami, veliká tajemství, úzkost skrývaná pod úsměvy. Potom následoval svět vévodkyň: tam byl každý pobledlý, vstávalo se tam ve čtyři odpoledne, ženy měly na spodničkách anglické výšivky a muži, zneuznaní velikáni pod lhos- tejným zevnějškem, dovedli při zábavách uštvat koně k smrti. Letní sezónu trávili v Badenu, a když jim táhlo na čtyřicítku, ženili se s bo- hatou dědičkou. V oddělených salóncích restaurací, kde se večeřívá po půlnoci, se při světle svící bavila pestrobarevná směsice literátů a hereček. Tihle lidé byli marnotratní jako králové, plní ctižádostivého idealismu a fantastického blouznění. Byla to existence nade všechny
Kapitola devátá
K
dyž nebyl Charles doma, často vytahovala ze skříně zpod složeného prádla doutníkové pouzdro ze zeleného hedvábí. Dívala se na ně, otevírala je, a dokonce voněla k podšívce, která byla cítit směsí tabáku a verbeny. Komu asi patřila? Vikomtovi. Třeba to byl dárek
od milenky. Někdo jej vyšíval na rámu z palisandrového dřeva a skrýval tu roztomilou věc před všemi pohledy; práce na ní zabrala mnoho hodin a skláněly se nad ní měkké kadeře zamyšlené vyšívačky. Dírkami kanavy vanuly vzdechy lásky; každý steh jehly tu zachytil nějakou na- ději nebo vzpomínku a všechny ty propletené hedvábné nitky byly vý- razem všeobjímající tiché vášně. A jednou ráno si vikomt pouzdro odnesl. O čem asi mluvili, když leželo na široké římse krbu mezi vá- zami s květinami a rokokovými hodinami? Ona je v Tostes. On je nyní v Paříži, ano, tam! Jaká je asi Paříž? Jaké nádherné jméno! Polohlasně si je pro radost opakovala; znělo jí v uších jako chrámový zvon, plálo jí před očima, zářilo dokonce na etiketách jejích kelímků s krémy. Probouzela se v noci, když pod jejími okny projížděli prodavači ryb zpívající la Marjolaine ; naslouchala dunění okovaných kol, která zněla tlumeněji, jakmile vjela na hliněnou cestu za vesnicí, a myslela si: „Zítra tam budou!“ A sledovala je v myšlenkách, jak jedou do kopce a z kopce, jak mí- její vesnice a ujíždějí po hlavní silnici za svitu hvězd. A kdesi v neurčité dálce bylo vždycky nějaké nejasné místo, kde se její sen rozplýval. Koupila si plán Paříže a konečkem prstu se na mapě pohybovala po hlavním městě. Chodila po bulvárech, zastavovala se na každém
74
75
Made with FlippingBook - Online magazine maker