Homais požádal o dovolení, aby si směl nechat na hlavě svou řec- kou čepičku, neboť se obával nachlazení. Potom se obrátil ke své sousedce: „Milostivá je asi trochu unavená, že? Naše Vlaštovka by z člověka vytřásla duši!“ „To je pravda,“ odpověděla Emma, „ale takové vyrušení mě vždycky baví, mám ráda změnu.“ „Je velice mrzuté, když člověk žije uvázaný na jednom místě,“ po- vzdechl si písař. „Kdybyste jako já musel být pořád v sedle…,“ řekl Charles. „Mně připadá,“ poznamenal Léon, obraceje se na paní Bovary- ovou, „že to je velice příjemné, když to člověk ovšem může dělat,“ dodal. „Ostatně,“ říkal lékárník, „provozování lékařské praxe není v našem kraji nijak obtížné, neboť stav silnic dovoluje používat bryčku a pa- cienti obvykle dobře platí, zdejší rolníci jsou totiž docela zámožní. Z lékařského hlediska tu máme kromě obvyklých případů enteritidy, bronchitidy a žlučníkových obtíží občas nějaké ty střídavé horečky v době žní, ale celkem vzato málo vážných případů, nic, co by stálo za zvláštní pozornost, leda snad hodně krtic, způsobených bez- pochyby žalostnými hygienickými podmínkami v příbytcích našich zemědělců. Ano, pane Bovary, setkáte se s mnoha předsudky, s kte- rými budete muset bojovat; s mnohou zakořeněnou umíněností, na kterou bude denně narážet veškeré úsilí vaší vědy. Tady se totiž ještě věří na devítidenní pobožnosti, na ostatky, na faráře, místo aby se pro- stě šlo za lékařem nebo za lékárníkem. A přitom podnebí není špatné a v obci máme i několik devadesátiletých. Teploměr – konal jsem v této věci pozorování – v zimě klesá až na čtyři stupně a v letním ob- dobí vystoupí na pětadvacet, nejvýše třicet stupňů Celsia, to jest ma- ximálně čtyřiadvacet stupňů Réaumura, neboli jinými slovy padesát čtyři Fahrenheita – podle anglického měření. A také nás chrání před severním větrem argueilský les na jedné straně a před západním vě- trem svah Saint-Jean na druhé straně, a přitom toto horko, které vzhle- dem k vodní páře stoupající z řeky a také vzhledem k přítomnosti
Kapitola druhá
P
rvní vystoupila Emma, potom Félicité, pan Lheu- reux, nějaká kojná, a Charlese museli vzbudit, neboť hned, jak se setmělo, ve svém koutku hlu- boce usnul. Homais se představil; ujistil paní Bovaryovou svou úctou a pana Bovaryho svou ochotou k služ-
bám, řekl, že je rád, že jim mohl prokázat pár drobných úsluh. Se srdečným výrazem dodal, že si dovolil pozvat se k nim ke stolu, neboť jeho manželka je právě pryč. Když byli v kuchyni, přistoupila paní Bovaryová ke krbu. Špičkami dvou prstů uchopila sukni ve výši kolen, nadzdvihla ji až ke kotníkům a natáhla nohu v černé botce k ohni pod otáčející se skopovou kýtou. Oheň ji celou ozařoval a ostrým světlem pronikal nitěmi jejích šatů, rovnoměrnými póry její bílé pleti i víčky jejich očí, které občas přiví- rala. Jak sem pootevřenými dveřmi vnikaly závany větru, zalévala ji sytě červená barva plamenů. Z druhé strany krbu ji mlčky pozoroval mladý světlovlasý muž. Jelikož se pan Léon Dupuis – druhý stálý host U Zlatého lva v Yon- ville, kde pracoval jako písař u notáře Guillaumina – velice nudil, často oddaloval chvíli večeře v naději, že do hospody přijde nějaký cestující, s nímž by se dalo večer pohovořit. Ve dnech, kdy byl se svou prací hotov, chodil do hospody v určenou hodinu, protože jinak nevěděl, co by dělal, a pak musel snášet tête-à-tête s Binetem, počínaje polévkou a konče sýrem. Proto s radostí přijal pozvání hostinské, aby povečeřel ve společnosti nově příchozích, a všichni se odebrali do velkého sálu, kde paní Lefrançoisová dala okázale prostřít pro čtyři osoby.
102
103
Made with FlippingBook - Online magazine maker