jejich obrysů. Splývají s osobami knihy, připadá vám, že v jejich šatech žijete vy.“ „To je pravda! To je pravda!“ řekla Emma. „Stalo se vám také někdy,“ pokračoval Léon, „že jste se v knize se- tkala s nějakou neurčitou myšlenkou, která vás samotnou napadla, s nějakým matným obrazem, který se vám zdálky vrací, a někdy i s úplným vyslovením vašich nejniternějších pocitů?“ „Zažila jsem to,“ odpověděla. „Proto mám rád zejména básníky,“ řekl Léon. „Verše mi připadají něžnější než próza a snadněji člověka dojmou k slzám.“ „Ale po delší době unavují,“ podotkla Emma. „Teď mám naopak ráda příběhy, které se rozvíjejí jako jedním dechem a při nichž se člo- věk bojí. Nenávidím obyčejné hrdiny a průměrné city, jaké potká- váme v životě.“ „To je pravda,“ poznamenal písař, „taková díla nepůsobí na srdce a tím se podle mého názoru vzdalují pravému cíli Umění. Je útěšné, když se uprostřed životních zklamání člověk může v myšlenkách pře- nést k ušlechtilým charakterům, čistým náklonnostem a obrazům štěstí. Pro mne, když tu tak žiji daleko od společnosti, je to jediné roz- ptýlení; Yonville nabízí tak málo možností!“ „Asi jako Tostes,“ odpověděla Emma. „Proto jsem vždycky měla předplatné v čítárně.“ „Prokáže-li mi milostivá tu čest,“ řekl lékárník, který zaslechl po- slední slova, „mohu jí dát k dispozici svou vlastní knihovnu, složenou z těch nejlepších autorů: mám tam Voltaira, Rousseaua, Delila, Wal- tera Scotta, Ohlasy fejetonů , a kromě toho odebírám různé časopisy, mezi nimi denně Rouenskou pochodeň , neboť jsem dopisovatelem těchto novin za okresy Buchy, Forges, Neufchâtel, Yonville a okolí.“ Seděli u stolu už dvě a půl hodiny; služebná Artémise se totiž ve starých škrpálech netečně šourala po dlaždicích, nosila talíře jeden po druhém, všechno zapomínala, na nic nereagovala a stále nechávala pootevřené dveře ke kulečníku, takže narážely klikou o stěnu. Aniž si to uvědomil, opřel se Léon při hovoru jednou nohou o trnož židle, na níž seděla paní Bovaryová. Emma měla modrou
107
Made with FlippingBook - Online magazine maker