při chůzi nic než rytmus svých kroků na půdě pěšiny, slova, která si říkali, a šelestění Emminých šatů. Zahradní zdi, poseté nahoře střepinami lahví, byly rozpálené jako skleníkové tabule. Mezi cihlami rostla ohnice, a jak paní Bovaryová kolem ní procházela, setřásla okrajem rozevřeného slunečníku žlutý prach jejích zvadlých květů nebo zachycovala na chvilku o jeho hed- vábné třepení snítky zimolezu a převislých plaménků. Mluvili o skupině španělských tanečníků, která měla brzy vystu- povat na divadle v Rouenu. To si neměli co jiného říci? Jejich pohledy byly přitom plny váž- nější řeči, a zatímco se snažili najít banální věty, oba cítili, jak se jich zmocňuje táž ochablost; bylo to jako nepřetržitý a hluboký šepot duše, který přehlušoval zvuk hlasů. Tento neznámý nepříjemný pocit je naplňoval údivem, ale nenapadlo je, aby si o něm vykládali nebo hledali jeho příčinu. Štěstí, které teprve přijde, podobně jako pobřeží tropů, vysílá dopředu na obrovskou hladinu ležící před ním měkký a vonný závan příslibu; člověk je tímto opojením zkolébán, aniž pátrá po obzoru, kam nedohlédne. „Půjdete?“ zeptala se Emma. „Budu-li moci,“ odpověděl. Na jednom místě byla půda rozšlapaná od dobytka; museli jít po zelených kamenech rozmístěných v bahně. Emma se často na oka- mžik zastavila a zkoumala, kam šlápnout – kymácela se na nepevném kamenu, lokty ve vzduchu, skloněná v pase a s nejistým pohledem, smála se strachem, že spadne do kaluže. Když došli k jejich zahradě, otevřela paní Bovaryová vrátka, vy- běhla po schodech nahoru a zmizela. Léon se vrátil do kanceláře. Notář tam nebyl; zběžně se podíval na spisy, přiřízl si pero, vzal si klobouk a odešel. Šel na Pastvinu na argueilský kopec ke kraji lesa; lehl si na zem pod jedlemi a skrz prsty hleděl na oblohu. „Jak se nudím!“ říkal si. „Jak se tu nudím!“ Připadal si k politování, že musí žít v téhle vesnici, mít za přítele pana Homaise a za šéfa pana Guillaumina. Notář se zlatými brýlemi
a zrzavými licousy na bílém nákrčníku je plně zaujatý svými úředními záležitostmi a nemá smysl pro jemnější radosti ducha, i když předstírá korektní anglický způsob chování, který písaře zpočátku oslňoval. Lé- kárníkova žena je nejlepší manželka z celé Normandie, něžná jako ovečka, oddaná dětem, otci, matce, příbuzným, soucítí s neštěstím bližních, zanedbává domácnost a nenávidí šněrovačky. Je však tak po- malá, tak nudná, tak obyčejná na pohled a v rozhovoru tak omezená, že ho nikdy nenapadlo – ačkoli jí je třicet a jemu dvacet, spí v sou- sedních pokojích a denně spolu mluví –, že by na ní kromě šatů bylo něco ženského. A kdo je tu ještě? Binet, několik obchodníků, dva nebo tři hospod- ští, farář a konečně starosta pan Tuvache a jeho dva synové, zazobaní, tupí mrzouti, kteří sami obdělávají půdu, pořádají rodinné hostiny a jako společníci jsou zcela nesnesitelní. Na společném pozadí všech těchto tváří se Emmin obličej rýsoval osamoceně, ale přitom vzdáleněji, cítil totiž mezi sebou a jí něco jako neurčitou propast. Zpočátku k nim několikrát přišel v lékárníkově společnosti. Ne- zdálo se, že by Charles měl moc velký zájem ho zvát, a Léon nevěděl, co má dělat – nechtěl být vtíravý a zároveň toužil po větším sblížení, které však považoval téměř za nemožné.
120
121
Made with FlippingBook - Online magazine maker