v paměti naskládáno více receptů než v lékárně lahví, vynikal ve vý- robě nejrůznějších zavařenin, octů a sladkých likérů a znal také všechny nové vynálezy úsporných ohřívadel, jakož i umění konzer- vovat sýry a vylepšovat zkyslá vína. V osm hodin pro něho chodil Justin, aby zavřel lékárnu. Pan Ho- mais si ho šibalsky měřil, zejména když byla přítomna Félicité, neboť si všiml, že jeho učeň rád chodí do lékařova domu. „Ten můj dareba začíná mít všelijaké nápady,“ říkal, „a dokonce si myslím – a dal bych na to krk –, že je zamilovaný do vaší služky!“ Justin však měl horší vadu, kterou mu zazlíval: že totiž nepřetržitě poslouchal, co se povídá. Tak například v neděli ho nemohli dostat ze salónu, kam ho paní Homaisová volávala, aby odvedl děti, které v lenoškách usínaly a zády shrnovaly příliš velké kalikové povlaky. Na lékárníkovy večírky nechodilo mnoho lidí, neboť jeho po- mlouvačný jazyk a politické názory od něho postupně odradily různé úctyhodné osobnosti. Nikdy tam však nechyběl písař. Jakmile za- slechl zvonek, běžel paní Bovaryové naproti, odebral jí šál a odkládal stranou pod lékárenský psací stůl silné přezůvky, které nosila přes střevíce, když byl venku sníh. Nejdřív se hrálo několik partií jedenatřicet , potom hrál pan Homais s Emmou écarté ; Léon stál za ní a radil jí. S rukama na opěradle její židle se díval, jak se zuby hřebenu zakusují do uzlu jejích vlasů. Při každém pohybu, který udělala při vynášení karet, se jí na pravé straně zdvihly šaty. Vzhůru vyčesaný účes jí vrhal na záda hnědý odstín, který postupně bledl, až se ztrácel v šeru. Šaty se jí vzdouvaly po obou stranách židle a splývavě, v bohatých záhybech padaly až na zem. Když Léon někdy ucítil, že na ně položil podrážku boty, ustoupil, jako kdyby někomu šlápl na nohu. Když přestali hrát karty, pustil se lékárník s lékařem do partie do- mina a Emma si přesedla, opřela se loktem o stůl a listovala si v Ilu- strovaném časopise . Nosila si také svůj módní žurnál. Léon se posadil vedle ní, dívali se spolu na obrázky a na konci stránky jeden na dru- hého čekali. Často ho žádala, aby jí přednášel verše. Recitoval je uny- lým hlasem a neopomněl přejít do vzdychavého šepotu, kdykoli byla
Kapitola čtvrtá
J
akmile nastaly první studené dny, odstěhovala se Emma ze své ložnice do jídelny, což byla dlouhá místnost s nízkým stropem, kde stál na krbu před zrcadlem rozvětvený korálový trs. Když seděla v křesle u okna, viděla, jak kolem po ulici prochá- zejí lidé z městečka.
Léon chodil dvakrát denně z kanceláře ke Zlatému lvu . Emma ho už zdálky slyšela přicházet; nakláněla se a naslouchala. Mladý muž proklouzl za záclonou – byl vždycky stejně oblečen a nikdy neotočil hlavu. Avšak za soumraku, když Emma odložila do klína vyšívání a opřela si bradu o levou ruku, často se zachvěla, když se ten klouzavý stín znenadání objevil. Vstávala pak a přikazovala, aby se prostřelo. Během večeře přicházel pan Homais. Vešel s řeckou čepičkou v ruce, tiše, aby nikoho nerušil, a pokaždé opakoval stejnou větu: „Dobrý večer vespolek!“ Pak se usadil na své místo ke stolu mezi oba manžele a začal se lékaře vyptávat na jeho pacienty, a ten se s ním zas dohadoval o tom, jaký kde může čekat honorář. Potom se hovořilo o tom, co je v novinách . Homais už je večer znával skoro nazpaměť a sledoval jejich úplný obsah včetně novinářských úvah a všech zpráv o jednotlivých katastrofách, které se přihodily ve Francii i v cizině. Jelikož se toto téma po chvíli vyčerpalo, utrousil pan Homais nějakou poznámku o jídle, které viděl před sebou. Někdy se dokonce nad- zdvihl na židli a jemně upozorňoval paní Bovaryovou na nejměkčí kousek nebo se obrátil ke služce a dával jí rady ohledně přípravy ragú a správného způsobu kořenění; mluvil o aromatických látkách, tres- tích, cukrech a želatinách zcela oslňujícím způsobem. Měl ostatně
122
123
Made with FlippingBook - Online magazine maker