„Co je mi po tom, když se s ní stejně nestýkám!“ Trápil se úvahami, jakým způsobem by jí mohl učinit vyznání ; ne- ustále váhal mezi strachem, aby se jí neznelíbil, a studem, že je tak plachý, až z toho plakal malomyslností a touhou. Dělal energická roz- hodnutí; psal dopisy, které pak trhal, dával si lhůty, které stále pro- dlužoval. Často vycházel z domu s pevným úmyslem, že se všeho odváží, ale rozhodnost ho v Emmině přítomnosti rychle opustila, a když se najednou objevil Charles a pozval ho, aby si s ním ve dvou- kolce zajel k některému pacientovi v okolí, ihned pozvání přijal, roz- loučil se s paní Bovaryovou a odešel. Vždyť její muž je také něco, co patří k ní. Emma sama si nekladla otázku, zda ho miluje. Domnívala se, že láska se objeví znenadání s blesky a hromobitím jako vichřice z nebes, která dolehne na lidský život, zpřevrací ho, odvane vůli jako listí a smete do propasti celé srdce. Nevěděla, že když jsou ucpané okapy, vytvoří déšť na terasách domů jezírka – a byla by zůstala v bezpečí, kdyby najednou neobjevila ve zdi trhlinu.
Kapitola pátá
B
ylo to jedné únorové neděle odpoledne, když venku sněžilo. Manželé Bovaryovi, Homais a pan Léon se vyšli podívat na nově budovanou přádelnu lnu v okolí, půl míle od Yonville. Lékárník s sebou vzal Napo- leona a Athalii, aby se trochu proběhli, a doprová-
zel je Justin, který nesl na rameni několik deštníků. Nic však nemohlo být méně zajímavé než tato zajímavost. Velký prázdný pozemek, kde ležela bez ladu a skladu mezi kupami písku a kamení rezivějící ozubená kola, obklopoval dlouhou čtverhrannou budovu s nesčetnými okénky. Nebyla ještě dostavěná a mezi trámy krovu byla vidět obloha. Na trámci štítu visel vích slámy s několika klasy a jeho trojbarevné stuhy pleskaly ve větru. Homais hovořil. Vykládal společnosti , jak bude ten podnik v bu- doucnu důležitý, vypočítával tloušťku podlah a sílu zdí a velmi litoval, že nemá skládací metr, takový, jaký vlastní pro své potřeby pan Binet. Emma, která byla do něho zavěšena, se trochu opírala o jeho rameno a dívala se na sluneční kotouč, jehož oslňující bledé světlo se v dálce prodíralo mlhou. Otočila hlavu: viděla Charlese. Měl čepici staženou až k obočí a oba jeho silné rty se zachvívaly, což dodávalo jeho obličeji přihlouplý výraz; i pohled na jeho klidná záda ji dráždil a připadalo jí, že na jeho redingotu je vidět celá všednost jeho osobnosti. Mezitím co ho pozorovala a pociťovala přitom ve svém podráždění jakési zvrhlé uspokojení, přistoupil Léon o krok blíž. Chladem po- bledl a zdálo se, že na jeho tváři spočívá unylost ještě líbeznější. Mezi nákrčníkem a krkem mu byla pod uvolněným límcem košile vidět
128
129
Made with FlippingBook - Online magazine maker