kůže, pod pramínkem vlasů mu vyčnívala špička ucha a jeho velké modré oči, zdvižené vzhůru k mrakům, připadaly Emmě průzračnější a krásnější než horská jezera, ve kterých se zrcadlí nebe. „Ty nešťastníku!“ vykřikl najednou lékárník. A běžel k synovi, který skočil na hromadu vápna, aby si obarvil střevíce na bílo. Při výčitkách, kterými ho zahrnuli, začal Napoleon ječet, zatímco mu Justin otíral boty kouskem slaměné lepenice. Po- třeboval však na to spíš nůž: Charles mu nabídl svůj. „Vida,“ řekla si v duchu, „nosí po kapsách nůž jako sedlák!“ Začala padat jinovatka, a tak se dali na zpáteční cestu do Yonville. Večer nešla paní Bovaryová k sousedům, a když Charles odešel, když věděla, že je sama, vybavilo se jí zas to srovnání stejně jasně jako při bezprostředním zážitku a s oním prodloužením perspektivy, které předmětům dává vzpomínka. Dívala se z lůžka na hořící oheň a viděla Léona, jak se jednou rukou opírá o hůlku a druhou rukou drží Athalii, která klidně cucá kousek ledu. Připadal jí roztomilý, nemohla se od něho odpoutat; vzpomínala na jiné jeho postoje, na slova, která řekl, na zvuk jeho hlasu, na celou jeho osobu, a se rty našpulenými jako při polibku si opakovala: „Ano, roztomilý, roztomilý! Miluje někoho? Koho asi…? Přece mne!“ Najednou před ní vyvstaly všechny důkazy, srdce jí poskočilo. Pla- men z krbu rozechvíval na stropě veselou záři; obrátila se na záda a protáhla si paže. Ale hned se jí zas vrátil ten věčný stesk: „Kdyby jen byl osud dal! Proč se to nestalo? Kdo tomu zabránil?“ Když se Charles o půlnoci vrátil, tvářila se, jako by se právě pro- budila, a jelikož dělal při svlékání hodně hluku, stěžovala si na mi- grénu. Potom se lhostejně zeptala, co bylo u lékárníků. „Pan Léon odešel brzy do svého pokoje,“ řekl. Nemohla se ubránit úsměvu a usnula s duší plnou neznámého okouzlení. Druhý den navečer ji navštívil pan Lheureux, obchodník s mód- ním zbožím. Byl to mazaný člověk.
Lheureux
130
Made with FlippingBook - Online magazine maker