Hluboce ji hnětlo, že Charles zřejmě vůbec nemá tušení o jejím utrpení. Jeho přesvědčení, že ji dělá šťastnou, jí připadalo jako hloupá urážka a jeho sebejistota jako nevděk. Pro koho je vlastně ctnostná? Copak překážkou všeho jejího štěstí, původcem celé její bídy není vlastně on, jako ostrý bodec celého toho řemenu, který ji ze všech stran svírá? Přenesla tedy výlučně na něho veškerou nenávist, která vyplývala z jejích potíží. Všechna snaha ji potlačit nenávist jenom zvyšovala, neboť marné úsilí se ještě připojilo k ostatním důvodům k zoufalství, a ještě více přispělo k odcizení. Vlastní mírnost jí byla důvodem ke vzpouře. Domácí všednost ji dováděla k snění o přepychovém životě a manželské něžnosti v ní probouzely cizoložné choutky. Byla by si přála, aby ji Charles bil, aby ho mohla větším právem nenávidět, mstít se mu. Někdy pociťovala údiv nad krutými představami, které ji na- padaly; musí se dále usmívat, slyšet stále opakovat, jak je šťastná, předstírat, že opravdu šťastná je, tvářit se tak, aby tomu všichni věřili? Takové pokrytectví se jí však časem zprotivilo. Zmocňovalo se jí pokušení uprchnout s Léonem někam daleko a začít nový život, ale hned nato se jí v duši zas rozevřela jakási neurčitá propast plná tem- noty. „On mě ostatně už nemiluje,“ uvažovala. „Co se mnou bude? Odkud mohu čekat pomoc, útěchu nebo ulehčení?“ Seděla zničená, ztěžka dýchala, slzy jí tekly po tvářích a tiše vzly- kala. „Proč to nepovíte pánovi?“ ptala se jí služebná, když někdy při ta- kovém záchvatu vešla do pokoje. „To jsou nervy,“ odpovídala Emma. „Neříkej mu o tom, udělala bys mu starost.“ „Vy to asi máte zrovna jako Guérinka, dcera starého Guérina, ry- báře z Pollet,“ pokračovala Félicité. „Znávala jsem ji v Dieppe, než jsem přišla k vám. Ta bývala smutná, tak smutná, že když ji člověk viděl stát na zápraží, dělala dojem pohřebního flóru nataženého před dveřmi. Že prý ta nemoc byla způsobená takovou nějakou mlhou, kterou měla v hlavě, a lékaři si s tím neuměli poradit a farář taky ne.
Když to na ni přišlo moc silně, chodila sama po pobřeží a velitel cel- níků ji při obchůzce často našel, jak leží na břiše na oblázcích a pláče. Potom prý ji to přešlo, když se vdala.“ „Jenomže na mne,“ odpověděla Emma, „to přišlo teprve po tom, co jsem se vdala.“
138
139
Made with FlippingBook - Online magazine maker