takže zvonil klekání, když se mu to zrovna hodilo. Ostatně když zvo- nil dřív, upozorňoval tím také místní kluky, že se blíží hodina kate- chismu. Někteří už byli na místě a hráli kuličky na dlaždicích hřbitova. Jiní seděli obkročmo na zdi a klátili nohama, přičemž sráželi dřeváky velké kopřivy rostoucí mezi ohrádkou a krajními hroby. Bylo to jediné ze- lené místo, všude jinde byl jen kámen a na něm stále jemný prach, marně zametaný koštětem ze sakristie. Děti v lehkých střevících tu pobíhaly jako po parketu určeném pro ně a mezi zvoněním byly slyšet výbuchy jejich hlasů. Dunění zvonu se zmenšovalo podle výkyvů tlustého lana, které viselo nahoře ze zvo- nice a jehož konec se vláčel po zemi. Kolem létaly s pískotem vla- štovky, prudkým letem rozrážely vzduch a rychle se vracely ke žlutým hnízdům pod taškami okapní stříšky. Uvnitř v kostele hořelo světlo, totiž knot věčné lampičky v zavěšené nádobce. Její zář vypadala zdálky jako bělavá skvrna, kmitající se nad olejem. Protáhlý sluneční paprsek procházel celou kostelní lodí, takže boční stěny a kouty vy- padaly ještě temnější. „Kde je farář?“ zeptala se paní Bovaryová chlapce, který se bavil tím, že cloumal otáčivými vrátky, zasazenými v příliš volných veře- jích. „Hned přijde,“ odpověděl. Nato opravdu u fary zaskřípala dvířka a objevil se abbé Bournisien; děti se jedno přes druhé rozprchly do kostela. „Darebáci,“ zamumlal duchovní, „pořád jedni a ti samí!“ Sebral ze země na cáry roztrhaný katechismus, o který zakopl, a dodal: „K ničemu to nemá úctu!“ Jakmile však spatřil paní Bovaryovou, řekl: „Promiňte, nepoznal jsem vás.“ Zastrčil si katechismus do kapsy a zastavil se, přitom si mezi dvěma prsty pohupoval těžkým klíčem od sakristie. Ve svitu zapadajícího slunce, který mu dopadal přímo do obličeje, bledlo sukno jeho kleriky, oblýskané na loktech a u lemu roztřepené.
Kapitola šestá
J
ednou večer, když bylo otevřené okno a ona u něho seděla a dívala se na kostelníka Lestibou- doise, jak přistřihuje zimostráz, zaslechla najed- nou vyzvánět klekání. Bylo to začátkem dubna, kdy kvetou petrklíče, vlažný vítr vane nad zrytými záhony a zahrady vy-
padají, jako by se podobně jako ženy krášlily na letní svátky. Mřížkou besídky a kolem ní bylo vidět v lukách roztoulané zákruty řeky vinoucí se travou. Večerní mlha stoupala mezi topoly, jež dosud neměly listí, a rozmazávala jejich obrysy do fialového odstínu, bledšího a průzrač- nějšího než nejjemnější pavučiny, které se jim zachytily na větvích. V dálce se ubíralo stádo dobytka, kroky ani bučení zvířat nebylo slyšet. A zvon stále zvonil a naplňoval vzduch svým pokojným nářkem. Při tom opakovaném vyzvánění zabloudila mysl mladé ženy do dávných vzpomínek z mládí a z penzionátu. Vzpomínala na vysoké svícny, které na oltáři převyšovaly vázy s květinami, a na sloupkový svatostánek. Zatoužila splynout jako kdysi s dlouhou řadou bílých závojů, přerušenou tu a tam tuhými černými čepci sestřiček skloně- ných nad klekátkem. Když v neděli na mši vzhlédla, vídala mezi stou- pajícími modravými obláčky kadidla líbeznou tvář Panny Marie. Zmocnilo se jí dojetí, připadala si poddajná a bezmocná jako ptačí pírko kroužící ve vichřici, a aniž si to uvědomila, zamířila ke kostelu, připravená oddat se jakékoli zbožnosti, jen když si plně podrobí její duši a pohltí celý její život. Na náměstí potkala Lestiboudoise, který se vracel; aby si nekrátil pracovní den, raději přerušoval svou činnost, a pak se k ní vracel,
140
141
Made with FlippingBook - Online magazine maker