Na jeho mohutné hrudi se podél řady drobných knoflíčků táhly skvrny od mastnoty a od tabáku, nejvíce jich bylo pod kolárkem, na němž spočívaly četné záhyby jeho rudé kůže. Ta byla poseta žlutými skvrnkami, které mizely v drsných chlupech jeho prošedivělého vousu. Byl právě po večeři a ztěžka dýchal. „Jak se vám daří?“ dodal. „Špatně,“ odpověděla Emma. „Mám trápení.“ „No vidíte, já taky,“ pokračoval duchovní. „Tahle první vedra člo- věka překvapivě oslabují, že? Inu, co se dá dělat, pro utrpení jsme se zrodili, jak praví svatý Pavel. A co o tom soudí pan Bovary?“ „Ten?“ řekla s pohrdavým posuňkem. „Cože!“ podivil se páter. „Copak vám nic nepředepsal?“ „Ne,“ řekla Emma, „hmotné léky nepotřebuji.“ Farář se však občas zadíval do kostela, kde se klečící kluci strkali rameny a padali jako domečky z karet. „Ráda bych věděla…,“ začala zase. „Riboudete, jen počkej, ty rošťáku!“ zahřměl duchovní rozzlobeně. „Však já tě vytahám za uši, uličníku!“ Obrátil se k Emmě: „To je syn tesaře Boudeta; rodiče jsou zámožní a nechají kluka dělat, co chce. Přitom by se snadno učil, kdyby chtěl, protože hlavu na to má. A já mu někdy žertem říkám Riboudet (tak se jmenuje kopec, přes který se chodí do Maromme). Tuhle jsem to říkal mon- signorovi biskupovi a on se tomu zasmál – ráčil se tomu zasmát. – A jak se daří panu Bovarymu?“ Dělala, jako když neslyší. Pokračoval: „Pořád samá práce, že? On a já jsme jistě dva nejzaměstnanější muži v celé farnosti. On ovšem léčí tělo,“ dodal s hlučným smíchem, „kdežto já duši!“ Upřela na kněze prosebný zrak: „Ano…,“ řekla, „vy ulehčujete v každém trápení.“ „Ani mi nemluvte, paní Bovaryová! Zrovna dnes ráno jsem musel jít do Bas-Diauville kvůli krávě, která se nadmula. Mysleli, že ji někdo uhranul. Všechny jejich krávy, ani nevím, jak se to stalo… Promiňte.
142
Made with FlippingBook - Online magazine maker