Když se Justin oblékl a odešel, hovořilo se chvíli o mdlobách. Paní Bovaryová ještě nikdy neomdlela. „To je u dámy neobyčejně vzácné!“ řekl pan Boulanger. „Někdy jsou i muži velice citliví. Viděl jsem například při jednom souboji omdlít svědka jen při zvuku nabíjených pistolí.“ „Mně pohled na cizí krev vůbec nevadí,“ řekl lékárník, „ale pouhá představa, že teče má vlastní krev, by mi stačila způsobit nevolnost, kdybych na to příliš myslel.“ Boulanger poslal svého sluhu domů, a vybídl ho, aby se uklidnil, Potom položil na roh stolu tři franky, lhostejně pozdravil a odešel. Brzy byl na druhé straně říčky, neboť tudy vedla cesta do la Hu- chette, a Emma viděla, jak jde po louce pod topoly; občas zvolňoval krok, jako když přemýšlí. „Roztomilá!“ říkal si, „tahle paní doktorová je opravdu roztomilá. Krásné zuby, černé oči, elegantní nožka a švih jako Pařížanka. Kde se tu kčertu vzala? Kde ji ten vařbuchta sebral?“ Panu Rodolphu Boulangerovi bylo čtyřiatřicet let; měl hrubou po- vahu a bystrou inteligenci, hodně se stýkal se ženami a dobře se v nich vyznal. Tahle se mu líbila; a tak na ni myslel, a na jejího muže také. „On bude tuším značně tupý. Ona ho má nejspíš plné zuby. Má špínu za nehty a vousy tři dny neholené. Běhá po nemocných a ona mezitím sedí doma a spravuje mu ponožky. A dáma se nudí! Chtěla by bydlet ve městě a tančit každý večer polku! Chudinka malá! Lapá to hubičkou po lásce, jako kapr na kuchyňském stole lapá po vodě! Pár galantních slovíček a člověk by si to určitě omotal kolem prstu. Bylo by to něžňoučké! Roztomilé…! Ano, ale jak se jí potom zba- vit?“ Představy možné rozkoše ho naopak dovedly ke vzpomínce na mi- lenku, kterou si zrovna vydržoval. Byla to herečka z Rouenu; a když v myšlenkách chvíli setrval u jejího obrazu, kterého už byl i ve vzpo- mínkách přesycen, pomyslel si: když už je po nevolnosti a jeho přání je splněno. „Díky tomu jsem měl potěšení vás poznat,“ dodal. A když to říkal, díval se na Emmu.
„Paní Bovaryová je mnohem hezčí než ona, hlavně mnohem svě- žejší. Virginie už opravdu začíná být příliš tlustá. Je taky hrozně nudná ve svých projevech radosti a pořád by se cpala krevetami!“ Kraj byl opuštěný a Rodolphe kolem sebe slyšel jen pravidelné šus- tění trávy, která mu pleskala o boty, a cvrkání cvrčka skrytého někde daleko v ovesném poli; znovu viděl Emmu v salónu v těch šatech, které měla na sobě, a v duchu ji svlékal. „Budu ji mít!“ vykřikl a úderem hole rozdrtil hrudku hlíny před sebou. A hned začal přemýšlet o taktické stránce podniku. Uvažoval: „Kde se s ní sejít? Jakým způsobem? Budeme mít pořád na krku to mrně, služku, sousedy, manžela, spoustu všelijakých překážek. Tím se ztrácí spousta času.“ Potom začal uvažovat znova: „Ale ona má oči, které se člověku zavrtávají do srdce jako nebozez. A ta bledá pleť…! Já přece zbožňuju bledé ženy!“ Když došel nahoru na argueilský kopec, by rozhodnut. „Prostě budu vyhledávat příležitosti. Někdy se tam zastavím, pošlu jim nějakou zvěřinu, drůbež, bude-li třeba, dám si i pustit žilou, spřá- telíme se, pozvu je k sobě… A vida, teď přece bude brzy ta hospo- dářská výstava; ona tam přijde, uvidím ji. Pustíme se do toho, a s kuráží, ta se osvědčuje nejlíp!“
160
161
Made with FlippingBook - Online magazine maker