z uliček, alejí, z domů, a co chvíli bylo slyšet klapnout klepadlo u dveří za paničkami v nítěných rukavicích, které si vyšly na slavnost. Nejvíce obdivu vzbuzovaly dva vysoké tisy, ověšené lampióny, které stály po obou stranách tribuny, kde měly zasednout úřední osobnosti. Navíc ještě byly u čtyř sloupů radnice postaveny čtyři žerdě a na každé z nich visela vlaječka ze zelenavého plátna nesoucí nápis psaný zlatým písmem. Na jednom stálo „Obchod“, na druhém „Zemědělství“, na třetím „Průmysl“ a na čtvrtém „Umění“. Leč všeobecné nadšení, které se zračilo na všech tvářích, zřejmě rmoutilo hostinskou, paní Lefrançoisovou. Stála na schodech u ku- chyně a mumlala si pro sebe: „Takový nesmysl! Taková hloupost, ta jejich plátěná bouda! Copak si myslí, že prefektovi bude příjemné večeřet pod stanem jako nějaký komediant? A ještě říkají, že prokazují službu celému kraji. To jsem se tedy nemusela namáhat a shánět kuchaře až z Neufchâtelu! Pro koho vlastně? Pro pasáky krav! Pro bosé obejdy!“ Šel kolem lékárník. Měl černý frakový kabát, nankinové kalhoty, střevíce s bobří kožešinou, a dokonce i nízký klobouk, který nosil jen výjimečně. „Služebník!“ řekl. „Promiňte, spěchám.“ A když se ho tlustá vdova ptala, kam jde, odpověděl: „Připadá vám to zvláštní, že? Já přece pořád bývám zavřený ve své laboratoři jako ta krysa v sýru.“ „V jakém sýru?“ chtěla vědět hospodská. „Ne, ne, to nic!“ pokračoval Homais. „Chtěl jsem jen poznamenat, paní Lefrançoisová, že obvykle nevytáhnu paty z domu. Ale dnes ovšem, při takové příležitosti musím…“ „Aha, tak vy jdete tam?“ řekla s pohrdáním. „Ano, jdu,“ řekl lékárník překvapeně, „jsem přece členem porad- ního výboru.“ Vdova Lefrançoisová si ho chvilku měřila a nakonec odpověděla s úsměvem: „Tak to je něco jiného. Ale co vy máte společného se zeměděl- stvím? Vy se v něm vyznáte?“
Kapitola osmá
A
slavná výstava opravdu nadešla. V den té veliké události stáli všichni obyvatelé už od rána před dveřmi a bavili se o přípravách. Radnice byla ově- šena břečťanovými girlandami, na louce postavili stan, kde se měla konat hostina, a uprostřed ná- městí před kostelem mělo jakési středověké dělo
ohlásit příchod pana prefekta a vyznamenaných zemědělců. Národní garda z Buchy (v Yonville žádnou neměli) se připojila k místnímu ha- sičskému sboru, kterému velel Binet. Měl toho dne na sobě límec ještě vyšší než obyčejně a jeho hruď v upjaté uniformě byla tak strnulá a nehybná, že se zdálo, jako by celá pohyblivá část jeho osoby sestou- pila do nohou, které se v pravidelných intervalech rytmicky zdvíhaly. Jelikož mezi výběrčím a plukovníkem existovala jakási řevnivost, cvičili oba své mužstvo, každý jinde, aby ukázali své velitelské nadání. Střídavě bylo vidět červené nárameníky a černé náprsníky. Nebralo to konce a začínalo to stále znovu. Městečko takovou parádu nepa- matovalo. Několik měšťanů si už den předtím umylo celý dům. V po- otevřených oknech visely trojbarevné prapory; všechny hospody byly plné; a v jasném počasí se naškrobené čepce, zlaté kříže a barevné šátky zdály bělejší než sníh; třpytily se v zářivém slunci a rozptýlené barevné skvrnky oživovaly tmavou jednotvárnost redingotů a mo- drých halen. Selky z okolních vesnic si při sestupování z koně vyta- hovaly velké špendlíky, které jim přidržovaly kolem těla šaty vyhrnuté tak, aby se neušpinily, zatímco jejich manželé si zase chránili klo- bouky tím, že si je přikryli kapesníkem, a jeden cíp drželi mezi zuby. Dav se hrnul do hlavní ulice z obou konců městečka. Přiléval se
162
163
Made with FlippingBook - Online magazine maker