byli přítomni coby patriarchové a z nichž někteří, zbytky našich ne- smrtelných falang, ještě cítili, jak se jim srdce rozbušilo při mužném zvuku bubnů“. Když jmenoval členy poroty, uváděl sám sebe mezi prvními, a dokonce v poznámce připomínal, že pan Homais, lékárník, nedávno zaslal Zemědělské společnosti spisek o moštu. A když do- spěl až k rozdílení cen, líčil radost vyznamenaných v květnatých di- thyrambech. „Otec objímal syna, bratr bratra, manžel manželku. Nejeden s pýchou ukazoval své vyznamenání, a když se vrátil domů ke své milé hospodyni, jistě si tu skromnou medaili se slzami v očích pověsil na chudičkou stěnu své chýšky. Okolo šesté hodiny se hlavní účastníci slavnosti shromáždili na hostině uspořádané na louce pana Leigearda. Vládla při ní nezkalená srdečnost a byly proneseny četné přípitky. Pan Lieuvain připil na zdraví panovníka, pan Tuvache na zdraví pana prefekta. Pan Deroze- rays na zemědělství! Pan Homais připil průmyslu a umění, těm dvěma rodným bratřím! Pan Leplichey na melioraci! Večer pak nád- herný ohňostroj ozářil celé okolí. Byl to věru hotový kaleidoskop, ho- tový výjev z Opery – naše malá obec jako by se na chvíli octla uprostřed nějakého snu z Tisíce a jedné noci . Dodejme, že žádná rušivá událost nezasáhla do našeho přátelského setkání.“ A připojil: „Nápadná byla jen neúčast kněžstva. Páni ze sakristií mají asi na pokrok jiný názor. Jak si přejete, vážení Loyolovi tovaryši!“
Kapitola devátá
U
plynulo šest týdnů. Rodolphe se neukázal. Ko- nečně se jednou večer objevil. „Nechoďme tam příliš brzy, to by byla chyba.“ A za týden odjel na hon. Po návratu z honu se mu zdálo, že je zas už příliš pozdě, potom však uva- žoval takto:
Jestliže se do mne hned od prvního dne zamilovala, pak mě bude milovat tím víc, bude-li netrpělivě čekat na můj příchod. Pokračujme tedy. A když viděl, jak při jeho vstupu do salónu Emma zbledla, poznal, že jeho předpoklad byl správný. Byla sama. Stmívalo se. Mušelínové záclonky na oknech zvyšovaly šero a zlacení na barometru, na něž dopadal sluneční paprsek, obrá- želo lesk v zrcadle mezi větvičkami korálového trsu. Rodolphe zůstal stát a Emma na jeho první zdvořilostní fráze sotva odpověděla. „Já jsem měl dost práce,“ řekl. „Byl jsem nemocný.“ „Něco vážného?“ zvolala. „Ani ne,“ řekl Rodolphe a posadil se vedle ní na taburet. „Ale po pravdě řečeno jsem k vám už nechtěl přijít.“ „Proč?“ „Copak to neuhádnete?“ Znovu se na ni podíval, ale tentokrát tak vášnivě, že sklopila hlavu. Pokračoval: „Emmo…“ „Pane!“ zaprotestovala a kousek si odsedla.
186
187
Made with FlippingBook - Online magazine maker