Emma mu naslouchala se skloněnou hlavou a špičkou nohy přitom ryla do dřevěných třísek na zemi. Avšak při slovech: „Což naše osudy nejsou napříště spojeny?“ od- pověděla: „Ne. Však to dobře víte. Je to nemožné.“ Vstala a chtěla se vrátit. Chytil ji za ruku. Zastavila se. Chvíli si ho prohlížela vlhkým a zamilovaným zrakem a pak řekla živě: „Radši už o tom nemluvme… Kde máme koně? Vraťme se.“ Mrzutě a zlostně sebou trhl. Opakovala: „Kde jsou koně? Kde jsou koně?“ Tu se podivně usmál a s upřeným pohledem a zaťatými zuby k ní přistoupil; rozevřel náruč. Ucouvla, celá rozechvělá. „Naháníte mi strach! Působíte mi bolest! Pojďme odtud!“ „Když to musí být,“ odpověděl a změnil výraz tváře. Naráz byl zase uctivý, laskavý, plachý. Zavěsila se do něho. Vraceli se. Říkal: „Co to s vámi bylo? Proč? Nechápu. Asi jste mi špatně rozuměla. Chovám vás v duši jako madonu na piedestalu, na místě vysokém, pevném a neposkvrněném. Ale potřebuju vás k životu! Potřebuju vaše oči, váš hlas, vaše myšlenky. Buďte mou přítelkyní, sestrou, mým andělem!“ Natáhl ruku a objal ji kolem pasu. Snažila se jemně vyprostit. Šel vedle ní a podpíral ji. Vtom uslyšeli koně okusující listí. „Ach, ještě chvíli!“ řekl Rodolphe. „Nejezděme ještě! Zůstaňte!“ Vedl ji dál, okolo rybníka, na jehož hladině utvořily lístky žabince zelený povlak. Zvadlé lekníny se nehybně tyčily mezi rákosím. Při zvuku jejich kroků na trávě vyskakovaly žáby, aby se před nimi skryly. „Nedělám dobře, nedělám dobře,“ opakovala. „Jsem šílená, že vás poslouchám.“ „Proč…? Emmo! Emmo!“ „Rodolphe…,“ odpověděla pomalu mladá žena a sklonila hlavu na jeho rameno.
V lese
193
Made with FlippingBook - Online magazine maker