Látka jejích šatů přilnula k jeho sametovému kabátu. Zvrátila do- zadu bílé hrdlo, které plnil hluboký vzdech, a téměř v mdlobách, za- krývajíc si tvář, s pláčem a rozechvěním se mu oddala. Padal večerní stín; slunce schylující se k obzoru prosvítalo mezi větvemi a oslňovalo ji. Všude kolem, na listí i na zemi, se chvějivě třpytily světelné skvrny, jako by tam rozházeli peříčka poletující ko- libříci. Všude bylo ticho; ze stromů jako by vanula jakási sladká něha. Cítila, jak se jí znovu rozbušilo srdce a jak jí krev proudí v těle jako mléčná řeka. Zaslechla v dálce z druhé strany lesa na protějších kop- cích dlouhé nejasné volání a tiše poslouchala, jak se ten táhlý hlas mísí jako hudba do posledních záchvěvů jejích vzrušených nervů. Rodolphe s doutníkem mezi zuby spravoval kapesním nožem pře- trženou uzdu. Vraceli se do Yonville stejnou cestou. Spatřili v blátě stopy svých koní, jak jeli jeden vedle druhého, a stejné keře, stejné kamínky v trávě. Nic se kolem nich nezměnilo, a přitom pro ni se přihodilo něco významnějšího, než kdyby hory změnily místo. Rodolphe se k ní chvílemi skláněl a líbal jí ruku. Jak byla na koni půvabná! Seděla zpříma, štíhlá v pase, koleno po- krčené na hřívě zvířete a trochu zrůžovělá čerstvým vzduchem v rudé večerní záři. Když vjížděli do Yonville, zatočila se na dlažbě s koněm do kruhu. Lidé se na ni dívali z oken. Manžel u večeře shledal, že dobře vypadá; ona se však tvářila, že neslyší, když se ptal, jaká byla vyjížďka, a dál seděla s loktem opřeným u talíře mezi dvěma hořícími svíčkami. „Emmo!“ řekl. „Co je?“ „Zašel jsem dnes odpoledne k panu Alexandrovi, má starší, ale ještě velice pěknou kobylu, jen kolena má trochu lysá, a určitě by- chom ji dostali za takových tři sta franků…“ Dodal: „Myslel jsem, že by ti to udělalo radost, tak jsem si ji zamluvil… vlastně jsem ji koupil… Udělal jsem dobře? Pověz přece.“
194
Made with FlippingBook - Online magazine maker