Žlutými záclonami na oknech matně pronikalo těžké plavé světlo. Emma přicházela tápavě, s přivřenýma očima, a kapky rosy zachycené ve vlasech jí vytvářely kolem tváře topazovou aureolu. Rodolphe ji se smíchem přitáhl k sobě a přivinul si ji k srdci. Potom si prohlížela jeho pokoj, otevírala zásuvky, česala se jeho hřebenem a dívala se na sebe v jeho zrcátku na holení. Často si do- konce strčila mezi zuby špičku velké dýmky, která ležela na nočním stolku mezi citróny a kostkami cukru vedle karafy s vodou. Loučení jim trvalo dobré čtvrt hodiny. Emma plakávala, byla by si přála Rodolpha nikdy neopustit. Táhlo ji k němu něco silnějšího, než mohla zvládnout, až jednoho dne, když se tak znenadání objevila, svraštil obličej, jako by byl rozmrzelý. „Co je ti?“ řekla. „Bolí tě něco? Pověz!“ Konečně s vážným výrazem prohlásil, že její návštěvy začínají být neopatrné a že se kompromituje.
Kapitola desátá
P
ozvolna přecházely Rodolphovy obavy i na ni. Láska ji zprvu tak omámila, že nemyslela na nic jiného. Teď však, když se jí stala tak nepostrada- telnou, že bez ní nemohla žít, bála se, aby z ní něco neztratila, nebo aby se dokonce něčím ne- zkalila. Když se od něho vracela, vrhala kolem
sebe postrašené pohledy, číhavě zkoumala každý tvar, který se mihl na obzoru, i každé okénko ve vesnici, odkud by ji mohl někdo spat- řit. Naslouchala krokům, výkřikům, zvuku pluhů a zastavovala se pobledlá a roztřesenější než listí topolů, které se jí kývalo nad hla- vou. Jednoho rána, když se takhle vracela, měla najednou dojem, že ro- zeznává hlaveň karabiny, která jako by mířila rovnou na ni. Vyčnívala šikmo z nevelkého sudu, napůl zahrabaného v trávě u kraje příkopu. Emma málem omdlela hrůzou, ale přece jen šla dál a ze sudu vylezl muž, jako když se ze škatulky vymrští čert na pružině. Měl kamaše zavázané až ke kolenům, čepici staženou do očí, rty roztřesené zimou a červený nos. Byl to velitel hasičů Binet číhající na divoké kachny. „Měla jste už zdálky promluvit!“ zvolal. „Když člověk vidí pušku, má hned upozornit na svou přítomnost!“ Tím se výběrčí snažil zamaskovat vlastní leknutí, které prožil; vy- hláška z prefektury totiž zakazovala lovit kachny jinak než z lodi, takže pan Binet, ačkoli velice ctil zákony, se právě dopouštěl přestupku. Měl také každou chvíli dojem, že slyší přicházet polního hlídače. Tento neklid však jen podněcoval jeho požitek, a jak tak seděl sám ve svém sudu, gratuloval si ke svému štěstí a ke své mazanosti.
198
199
Made with FlippingBook - Online magazine maker