„Jste nějak udýchaná!“ řekla paní Homaisová. „To tím horkem,“ odpověděla.
Druhý den se tedy domluvili, že si své schůzky musí nějak zorga- nizovat. Emma chtěla podplatit služebnou dárkem, ale lépe by bylo najít si v Yonville nějaký nenápadný dům. Rodolphe slíbil, že se po něm poohlédne. Celou zimu přicházel třikrát nebo čtyřikrát týdně za největší tmy do zahrady. Emma schválně vytáhla z vrátek klíč a Charles se domní- val, že se ztratil. Aby ji upozornil na svůj příchod, házel Rodolphe na okenice hrst písku. Trhla sebou a vstala, ale někdy musela čekat, protože Charles měl ve zvyku žvanit u krbu a jeho řeči nebraly konce. Netrpělivost ji sžírala; kdyby její oči měly tu moc, byly by ho vy- hodily z okna. Konečně se začala připravovat na noc, potom si vzala knížku a klidně dál četla, jako by ji četba velmi zaujala. Charles už byl v posteli a volal ji, aby si šla lehnout. „Pojď, Emmo,“ říkal, „už je čas.“ „Ano, už jdu,“ odpovídala. Svíce ho oslňovaly, a tak se obracel ke zdi a usínal. Ona prchala se zatajeným dechem, usměvavá, vzrušená, přistrojená na noc. Rodolphe měl široký plášť: celou ji do něho zabalil, ovinul jí paži kolem pasu a beze slova ji odváděl až na konec zahrady. Byli spolu v besídce, na téže lavici z trouchnivých tyček, kde na ni kdysi Léon tak zamilovaně hleděl za letních večerů. Teď už na něj ne- myslela. Mezi bezlistými větvemi jasmínu prosvítaly hvězdy. Za zády slyšeli šumět řeku a občas na břehu zaskřípalo suché rákosí. Ve tmě se místy kupily shluky stínů a občas se rozechvěly jediným pohybem, vzdou- valy se a nakláněly jako obrovské černé vlny, které jako by se blížily, aby je pohltily. Noční chlad způsobil, že se objímali ještě těsněji; vzde- chy splývající ze rtů jim připadaly ještě silnější; oči, které jeden na druhém sotva rozeznávali, se jim zdály větší, a uprostřed toho ticha jim slova pronášená šeptem s křišťálovou zvučností padala do duše a odrážela se v ní v mnohonásobných záchvěvech.
202
Made with FlippingBook - Online magazine maker