Zamíchal se do toho osud. Ale co naplat, kdyby Hippolyte nakonec zemřel, on bude jeho vrahem. A jaké důvody bude uvádět, až se ho budou pacienti vyptávat? Snad se přece jen v něčem zmýlil? Hledal, nenalézal. Ale vždyť i ti nejslavnější chirurgové se někdy zmýlí. Ale to právě mu nikdo nikdy neuvěří! Naopak, budou se smát, pomlou- vat! Roznese se to až do Forges! Až do Neufchâtelu! Až do Rouenu! Všude! Kdoví, jestli proti němu kolegové nevystoupí? Z toho by vzešla polemika, musel by odpovídat v novinách. Hippolyte by ho dokonce mohl žalovat. Viděl už, jak je zneuctěn, zničen, ztracen! A jeho obraznost se pod náporem tolika možných dohadů mezi nimi zmítala jako prázdný sud, odnášený do moře a převalovaný na vlnách. Emma seděla proti němu a pozorovala ho. Nesdílela s ním jeho pokoření, pociťovala jen své vlastní: to, že si vůbec kdy představovala, že takový muž by mohl za něco stát, jako by se už tolikrát nepřesvěd- čila o jeho ubohosti. Charles chodil po místnosti sem a tam. Boty mu vrzaly na parke- tách. „Posaď se,“ řekla mu, „rozčiluje mě to!“ Posadil se. Jak se mohlo stát, že ona (ona při své inteligenci!) se znovu takhle zmýlila? Proč ostatně trpí takovou neblahou mánií, že si ničí život ne- ustálým sebeobětováním? Vzpomínala na svou touhu po přepychu, na všechno, co si její duše musela odepřít, na ubohost manželství i do- mácnosti, na své sny, které zapadly do bláta jako zraněné vlaštovky, na všechno, po čem toužila, na všechno, čeho se vzdala, na všechno, co mohla mít! A proč? Proč? Do ticha, které viselo nad městečkem, zazněl drásavý výkřik. Bo- vary zbledl, jako by měl omdlít, ona svraštila nervózním pohybem obočí, a pak uvažovala dál. Vždyť to všechno bylo pro něj, pro tohoto člověka, pro toho muže, který ničemu nerozumí, nic necítí! Sedí si tu docela klidně a ani netuší, že jeho jméno pokryté směšností bude na- příště špinit ji stejně jako jeho. A ona se pokoušela ho milovat a s plá- čem litovala, že se oddala jinému!
218
Made with FlippingBook - Online magazine maker