„Ale co když to byl valgus!“ zvolal najednou Bovary, který celou dobu přemýšlel. Při neočekávaném nárazu této věty, která jí padla do myšlenek jako olověná kulka na stříbrnou mísu, sebou Emma trhla a zdvihla hlavu ve snaze uhodnout, co vlastně chce říci; a oba na sebe tiše pohlédli, téměř užaslí nad tím, že se vidí, tak byli v duchu daleko od sebe. Char- les ji pozoroval kalným pohledem opilého člověka a přitom bez hnutí poslouchal poslední pacientovy výkřiky, které za sebou následovaly v táhlých modulacích, přerývaných zoufalými výbuchy, jako vzdálený řev nějakého podřezávaného dobytčete. Emma se kousala do bledých rtů a hnětla mezi prsty větvičku korálového trsu, kterou ulomila, a upírala na Charlese žhavé hroty svých zorniček jako dva ohnivé šípy těsně před vystřelením. Všechno na něm ji teď dráždilo: jeho tvář, jeho oblek, to, co nevyslovil, celá jeho osobnost, zkrátka sama jeho existence. Jako ze zločinu se kála ze své bývalé ctnosti a to, co z ní ještě zbývalo, se hroutilo pod zuřivými údery její pýchy. Libovala si v celé zlé ironii triumfujícího cizoložství. Vzpomínka na milence se jí vracela se závratnou přitažlivostí, vrhala do ní celou duši, unášená k té představě novým nadšením. Charles jí připadal tak odpoutaný od jejího života, tak navždy nepřítomný, tak nemožný a vyřízený, jako by měl zemřít a jako by teď před jejíma očima dodělával. Na chodníku se ozval zvuk kroků. Charles se podíval a za staženou žaluzií uviděl u kraje tržnice doktora Caniveta, který si na plném slunci otíral čelo šátkem. Za ním šel Homais a nesl v ruce velkou čer- venou kazetu, oba mířili směrem k lékárně. V náhlém pocitu něhy a sklíčenosti se Charles obrátil ke své ženě se slovy: „Polib mě přece, miláčku!“ „Nech mě,“ odpověděla celá rudá zlostí. „Co je ti? Co je ti?“ opakoval vyjeveně. „Uklidni se, vzchop se…! Víš přece, že tě mám rád! Tak pojď!“ „Dost už!“ zvolala s hrozivým výrazem. A když vyběhla z jídelny, zabouchla za sebou dveře tak prudce, že barometr odskočil od stěny a roztříštil se na podlaze.
Charles se rozrušením zhroutil do křesla a uvažoval, co jen jí může být, domníval se, že se jedná o nějakou nervovou chorobu, plakal a neurčitě cítil kolem sebe něco zlověstného a nepochopitelného. Když večer přišel Rodolphe na zahradu, našel svou milenku čekat dole na prvním stupni schodiště. Objali se a v tom vřelém polibku roztál všechen jejich hněv jako sníh.
220
221
Made with FlippingBook - Online magazine maker