mově tak zkušený a tak horoucí v milování. Pro něho si pilovala nehty s pečlivostí cizeléra, pro něho neměla nikdy dost cold-creamu na pleti ani dost pačuli na kapesníku. Ověšovala se náramky, prsteny, náhrdel- níky. Když měl přijít, plnila růžemi obě velké vázy z modrého skla a upravovala svůj pokoj i svou osobu jako kurtizána, která čeká prince. Služka musela stále prát prádlo a Félicité se celý den nehnula z ku- chyně, kde jí malý Justin často dělal společnost a díval se, jak pracuje. Opíral se loktem o dlouhé prkno, na kterém žehlila, a dychtivě po- zoroval všechnu tu ženskou parádu, rozloženou kolem sebe: spod- ničky z jemné látky, šátky, nabírané límečky, zdrhované kalhoty, široké na bocích a zužující se směrem dolů. „Nač je tohle?“ ptal se chlapec a dotýkal se rukou nějaké spodničky nebo spony. „Copak jsi nikdy nic neviděl?“ smála se Félicité. „Jako kdyby tvoje paní, paní Homaisová, nenosila něco podobného.“ „No jo, paní Homaisová!“ A dodal přemýšlivě: „Jestlipak ona je taková dáma jako tady milostpaní.“ Félicité však už byla netrpělivá, že se tak pořád kolem ní točí. Byla o šest let starší a začínal se jí dvořit Théodor, sluha pana Guillaumina. „Dej mi pokoj!“ řekla a přendala si hrnek se škrobem. „Měl bys radši jít tlouct mandle, pořád se tu motáš kolem ženských; s tím si A hned bral z římsy u krbu Emminy střevíce pokryté blátem ze schůzek; drolilo se pod jeho prsty na prach a on se díval, jak ten prach pomalu stoupá ve slunečním světle. „Ty máš nějaký strach, abys je nepoškodil!“ říkala kuchařka, která se s nimi tolik nepárala, když je čistila sama, protože paní jí je pře- nechávala, jakmile se látka obnosila. Emma jich měla ve skříni spousty a jedny po druhých vyhazovala, aniž si Charles dovolil sebemenší poznámku. Zaplatil také tři sta franků za dřevěnou nohu, neboť Emma usou- dila, že by to byl vhodný dar pro Hippolyta. Noha byla obložena kor- počkej, zelenáči, až ti porostou na bradě vousy.“ „No tak se nezlobte, já vám vyčistím její botičky .“
Kapitola dvanáctá
ačali se znovu milovat. Často mu dokonce Emma uprostřed dne zničehonic napsala, potom oknem pokynula Justinovi, ten si odvázal režnou zástěru a letěl do la Huchette. Rodolphe přišel, Emma ho volala, aby mu řekla, že je jí teskno, že její muž je protivný a život strašný! „Copak já na tom mohu něco změnit?“ zvolal jednou netrpělivě. „Kdybys jen chtěl!“ Seděla na podlaze s hlavou na kolenou, s rozvázanými stužkami a ztraceným pohledem. „Copak?“ zeptal se Rodolphe. „Odešli bychom a žili někde jinde…“ „Ty ses opravdu zbláznila!“ zasmál se. „Copak je to možné?“ Mluvila o tom znovu; dělal, že nerozumí, a zavedl hovor na něco jiného. Nechápal, proč nadělá tolik zmatku okolo věci tak prosté, jako je láska. Měla důvod, pohnutku k tomu, že na něm tak visela, i něco, co jí v tom jako by pomáhalo. Její láska opravdu každým dnem vzrůstala, jak zároveň rostl i odpor k manželovi. Čím více se oddávala jednomu, tím více nenáviděla dru- hého; nikdy jí Charles nepřipadal tak nepříjemný, nikdy se jí nezdály jeho prsty tak hrubé, duch tak těžkopádný, způsoby tak neotesané, jako když se octli spolu po její schůzce s Rodolphem. Tehdy, ačkoli dělala ctnostnou manželku, ji rozpalovala myšlenka na tu hlavu, jejíž černé vlasy se vlnily jedinou kadeří nad opáleným čelem, na postavu zároveň tak statnou a elegantní, zkrátka na toho muže, který je rozu- Z
222
223
Made with FlippingBook - Online magazine maker