„Já tě totiž mám tolik ráda!“ pokračovala. „Miluju tě tak, že bez tebe nemohu být, víš to, viď? Někdy láskou až šílím, jak tě toužím vidět. Říkám si: Kde asi teď je? Třeba se baví s jinými ženami? Ty se na něj usmívají, on se k nim přibližuje… Ne, ne, viď, že ne? Viď, že se ti žádná nelíbí? Jsou jistě hezčí ženy, ale já dovedu lépe milovat! Jsem tvoje služka, tvoje konkubína! Ty jsi můj vladař, můj idol! Jsi dobrý! Jsi krásný! Inteligentní! Silný!“ Taková slova už slyšel tolikrát, že v nich nenalézal ani trochu pů- vodnosti. Emma se podobala všem milenkám a kouzlo novosti po- malu opadávalo jako kusy oděvu, obnažujíc věčnou jednotvárnost vášně, která má vždycky stejnou podobu a stejnou řeč. On, v lásce tak zběhlý praktik, nedovedl rozpoznat, že se pod stejnými výrazy skrý- vají odlišné city. Protože mu kdysi prostopášné nebo prodejné rty še- ptaly podobné věty, věřil jen chabě v upřímnost Emminých slov; nelze brát vážně, uvažoval, ty přepjaté řeči, za kterými se skrývá jen povrchní náklonnost. Jako kdyby duše naplněná citem nepřekypovala někdy těmi nejbanálnějšími metaforami – vždyť nikdo nikdy nemůže přesně sdělit své touhy, myšlenky a bolesti, neboť lidské slovo je jako puklý kotel, na kterém bubnujeme melodie dobré tak pro medvědy k tanci, a přitom bychom chtěli obměkčit hvězdy. S kritickou povýšeností člověka, který si dává vždycky pozor, aby se příliš nevázal, nalezl však Rodolphe v této lásce možnost nových požitků. Jakoukoli zdrženlivost považoval za obtíž. Jednal s ní bez zá- bran. Udělal z ní něco poddajného a zkaženého. Byla to z její strany jakási tupá oddanost plná obdivu k němu, plná rozkoše pro ni, jakási blaženost, která ji zmalátňovala, a její duše se celá schoulená do toho opojení nořila a tonula v něm jako vévoda de Clarence v sudu svého malvazu. Pod vlivem svých milostných návyků změnila paní Bovaryová i své chování. Její pohledy byly teď smělejší, její řeči volnější, dokonce se tak prohřešila proti konvencím, že se procházela s panem Rodolphem s cigaretou v ústech, jako by si z lidí dělala dobrý den ; a ti, kteří ještě po- chybovali, pochybovat přestali, když ji jednoho dne spatřili vystupovat z Vlaštovky v upjaté vestě, jako nosí muži. A paní Bovaryová starší,
226
Made with FlippingBook - Online magazine maker