„Ano, cestování bude pěkné… Proč je mi tedy smutno u srdce? Bojím se snad neznámého… Nebo je to proto, že opouštím to, nač jsem zvyklá? Nebo co? Ne, je to z přemíry štěstí! Jsem já to slaboch, viď? Odpusť!“ „Ještě je čas!“ zvolal. „Rozmysli si to, třeba toho budeš litovat!“ „Nikdy!“ odpověděla prudce. Přitiskla se k němu: „Co se mi může stát zlého? Není na světě poušť ani propast, ani oceán, přes které bych se s tebou nevydala. Až spolu budeme žít, bude to jako denně těsnější, denně dokonalejší objetí. Nic nám nebude kalit život, žádná starost, žádná překážka. Budeme sami, úplně svoji, navždy… Řekni přece něco, odpověz mi.“ V pravidelných přestávkách odpovídal: „Ano… ano…“ Víska- la mu vlasy a opakovala dětským hlasem, ačkoli jí tekly veliké slzy: „Rodolphe! Rodolphe…! Ach, Rodolphe, můj drahý, milovaný!“ Odbila půlnoc. „Půlnoc!“ řekla. „Tak už je zítřek! Jen ještě jeden den!“ Vstal a chystal se k odchodu a Emma najednou ožila, jako by jeho pohyb byl povelem k jejich útěku. „Pasy máš?“ „Ano.“ „Nezapomněl jsi na nic?“ „Ne.“ „Víš to jistě?“ „Ovšem.“ „Budeš mě čekat v hotelu Provence , ano? V poledne?“ Přikývl. „Tak na shledanou zítra!“ řekla Emma s posledním pohlazením. A hleděla za ním, jak odchází. Neotočil se. Utíkala za ním a naklonila se nad vodou mezi křo- vím: „Zítra!“ zvolala. Byl už na druhém břehu řeky a rychle kráčel loukou.
Po několika minutách se zastavil, a když ji spatřil v těch bílých ša- tech, jak pomalu mizí do tmy jako přízrak, rozbušilo se mu srdce tak, že se musel opřít o strom, aby neupadl. „Jsem to ale pitomec!“ řekl si a strašně přitom zaklel. „Co se dá dělat! Byla to hezká milenka!“ Ihned se mu vybavila Emmina krása a všechny radosti této lásky. Nejdřív ho to dojalo, potom se proti ní vzepřel. „Přece kčertu neodjedu jen tak ze země,“ zvolal a mával přitom ru- kama, „a neuvážu si na krk dítě.“ Říkal si ty věci, aby se ještě více utvrdil. „A k tomu ještě všechny nepříjemnosti, výdaje… Ne, ne, stokrát ne, bylo by to příliš hloupé!“
236
237
Made with FlippingBook - Online magazine maker