Gustave Flaubert: PANÍ BOVARYOVÁ

Potuloval se tak mezi vzpomínkami, zkoumal písmo a sloh dopisů právě tak různorodé jako jejich pravopis. Psaní byla něžná nebo ve- selá, žertovná, melancholická; některá žádala o lásku, jiná o peníze. Při některém slově si vzpomněl na tvář, na určitý pohyb nebo na za- barvení hlasu, někdy se však neupamatoval vůbec na nic. Jak se mu totiž ty ženy sbíhaly do vzpomínek všechny najednou, překážely si navzájem a ubíraly si na významu, jako by všechny stály na téže milostné rovině, která je učinila jednu jako druhou. Nabral tedy plnou hrst těch pomíchaných dopisů a chvíli se bavil tím, že je spouštěl jako vodopád z pravé ruky do levé. Konečně ho to unavilo a omrzelo, odnesl kazetu do skříně se slovy: „Taková hromada žvástů!“ Tím byl vyjádřen v kostce jeho názor, neboť požitky mu zdupaly srdce jako školáci školní dvůr, takže v něm nerostlo už nic zeleného; a to, co tudy prošlo, bylo ještě zbrklejší než ty děti a nezanechalo tam ani své jméno vyryté do zdi. Tak se do toho pusťme! řekl si. Psal: „Emmo, odvahu, odvahu! Nechci být příčinou Vašeho životního neštěstí…“ To je koneckonců pravda, pomyslel si Rodolphe. Jednám v jejím zájmu, jsem čestný. „Zvážila jste po zralé úvaze svoje rozhodnutí? Víte, do jaké propasti bych Vás strhl, můj ubohý anděli? Ne, viďte? Ubírala jste se důvěřivě a bláhově, věříc v štěstí a budoucnost… Ach, jací jsme to nešťastníci, jací pošetilci!“ Rodolphe se zarazil a hledal nějakou dobrou výmluvu. Co abych jí napsal, že jsem přišel o všechen majetek…? Ne, to ne, a ostatně by to na věci nic nezměnilo. Později by se to všechno muselo opakovat. Copak se u takových ženských může člověk dovolávat ro- zumu? Přemýšlel, potom připsal: „Nikdy na Vás, věřte mi, nezapomenu a navždy k Vám budu chovat hlubokou oddanost, avšak jednoho dne, dříve nebo později, by ta

Kapitola třináctá

J

akmile došel domů, posadil se zprudka za psací stůl pod jelení hlavu, loveckou trofej visící na zdi. Když však držel pero v ruce, nic ho nenapadalo, takže se opřel o oba lokty a začal přemýšlet. Připa- dalo mu, že Emma ustoupila do daleké minulosti, jako by rozhodnutí, které udělal, mezi ně najed-

nou postavilo nesmírnou časovou propast. Aby z ní zase něco bližšího zachytil, šel si do skříně u lůžka pro sta- rou kazetu od remešských keksů, kam si obvykle schovával dopisy od žen; vycházela z ní vůně vlhkého prachu a zvadlých růží. Spatřil nej- dřív kapesník, pokrytý bledými skvrnkami. Byl její, jednou se jí na procházce spustila z nosu krev; už si na to nevzpomínal. Vedle něho ležela Emmina miniaturní podobizna, kterou mu věnovala, pomač- kaná na všech rozích: její oblečení mu připadalo afektované a její po- hled do strany působil velice ubohým dojmem. Jak tak pozoroval tu podobiznu a představoval si její model, rozplývaly se mu pozvolna její rysy v paměti a tím, že na sebe narážely, ta živá a ta namalovaná tvář, jako by se vzájemně rozmazaly. Konečně se dal do čtení jejích dopisů, byly plné výkladů týkajících se jejich cesty, krátké, věcné a na- léhavé skoro jako obchodní korespondence. Chtěl si přečíst ty dlouhé, ty, které psala kdysi; aby je dole v krabici našel, musel zpře- házet všechny ostatní. Rodolphe se začal mechanicky prohrabovat v té hromadě papírů a věcí, jak tam ležely páté přes deváté; nacházel kytky, podvazek, černou škrabošku, jehlice a vlasy – tolik vlasů! Černé, plavé; některé z nich se dokonce přichytily na kování kazety a při otevírání se trhaly.

238

239

Made with FlippingBook - Online magazine maker