košík, vytrhala listy, našla dopis, otevřela ho, a jako by jí v patách hořel příšerný požár, utíkala zděšeně do svého pokoje. Tam byl Charles, viděla ho; promluvil na ni, ona ho neslyšela a rychle běžela dál po schodech nahoru, udýchaná, bez sebe, omá- mená a stále držela ten hrozný list papíru, který jí v ruce šustil jako kus plechu. Ve druhém poschodí se zastavila přede dveřmi na půdu, které byly zavřené. Chtěla se uklidnit, vzpomněla si na dopis. Musí ho dočíst – ne- troufala si však. Kde také? Jak? Viděli by ji. Z břidlicových tašek padal kolmo těžký žár, který jí svíral spánky a dusil ji. Dovlekla se až k zavřenému vikýři, odstrčila závoru a dovnitř vpadlo oslňující světlo. Naproti za střechami se do nedozírna rozestíral širý kraj. Dole pod ní bylo prázdné náměstí, kamínky na chodníku se třpytily, korouh- vičky na domech se ani nepohnuly, na rohu ulice se z dolejšího patra ozývalo jakési bzučení s pronikavými modulacemi. To Binet pracoval u soustruhu. Opřela se o výklenek vikýře a se zlobným úšklebkem znovu četla dopis. Čím víc však na něj upínala pozornost, tím víc se jí myšlenky mátly. Znovu ho před sebou viděla, slyšela ho, oběma rukama ho objí- mala a srdce jí v hrudi tlouklo jako rány beranidla, údery se zrychlovaly v nepravidelných intervalech. Rozhlížela se kolem sebe a přála si, aby se pod ní propadla země. Proč se vším neskoncovat? Kdo ji zdržuje? Je volná. A pokročila kupředu, pohlédla na dláždění a pomyslela si: Tak ano! Světelný paprsek, který stoupal přímo zdola, táhl váhu jejího těla do propasti. Zdálo se jí, že rozkymácená dlažba náměstí stoupá podél zdí a že se podlaha na druhém konci zdvihá, jako když se kolébá loď. Stála na samém kraji, téměř visela v širém prostoru, který ji obklopo- val. Nebeská modř ji prostupovala, vyprázdněnou hlavou jí províval vzduch, stačilo jen se tomu poddat, jen se podvolit; a bzučení sou- struhu pokračovalo jako zuřivý hlas, který ji volal. Ne, pomyslila si, tady to půjde. Emma otevřela dveře a vstoupila.
243
Made with FlippingBook - Online magazine maker